---

---

---

PAMĚTI TROJOVIC,část I.

P A M Ě T I   T R O J O V I C

S H L E D A L  A  N A P S A L

J A N  R O Č E K , ŘIDICÍ  UČITEL  V  TROJOVICÍCH r. 1888

Obec bez historie – člověk bez života.

Opsala Marie Pilařová, Trojovice čp. 42
v roce 2008 /2009 a to včetně zápisů ostatních kronikářů až do r. 1939

Předmluva

Každý člověk zachovává v mysli své památku svých mladších let, a je-li moudrý, béře si z nich poučení pro budoucnost. Tím více má obec děje své minulosti v paměti chovati, aby
z jednání praotců potomkové se poučovali.

Jen tato jediná okolnost přiměla mě k tomu, abych se pokusil o načrtnutí minulosti obce
naší. Shledával jsem po více let pilně, kde co v starých letopisech o maličké osadě naší poznamenáno bylo, abych to v souvislý celek uvésti mohl. Že to práce není hravá, dovede si
každý zajisté pomysleti. Vždyť ani o velkých obcích, kterým dosti značná úloha ve veřej-
ném životě přidělena byla, nedočítáme se zpráv úplných, nýbrž kusých, tím spíše o takovéto
malé, tiché, před lety ze života veřejného takřka vyloučené osadě. Pročetl jsem celou řadu
objemných knih, doufaje, že v mnohých věcech se jádra pravého dopátrati musím, leč
nezdařilo se mi to pokaždé.

Z pramenů, kterých při práci mé hlavně užito bylo, čelnější jsou:
Palackého „Dějiny Českého národa“ - Sedláčkovy „Hrady a zámky“ – Erbenův „Regestrář“
Vocelův „Pravěk země České“ – všechny ročníky archeologických památek – Adámkovo „Chrudimsko“ – Borového „Dějepis arcidiecese Pražské“ – farní a školní pamětní knihy – matriky bývalé fary Trojovické – pozemkové knihy chované u c. k. krajského soudu v Chrudimi – zprávy okresního zastupitelstva Chrudimského – některé listiny od zdejšího
obecního úřadu – a konečně ústní podání pamětníků zdejších.

Než jeden, a to velmi důležitý pramen pro neurovnanost svou zůstal mi nepřístupný, je to
archiv panství Hrochovo – Týneckého. Prohlednutí téhož dlužno ponechati době pozdější,
až by snad se někdo o vypsání dějin Hrochovo Týneckých pokusil. Pak by totiž při jednom pročítání a prohlížení listin mohly se dělati výpisky, týkající se oné i naší osady.

Ku konci projevuji přání, aby ctěné představenstvo pečlivě se staralo o to, by každá
důležitější událost byla do knihy této vepsána, aby budoucí pokolení znalo podrobněji osudy
rodiště svého, než bohužel známe je my.

V Trojovicích dne 7. února 1888

J. Roček v.r.

- 1 -

Historický místopis

Založení vsi

Na popraží dějepisu českého spatřujeme, že krajina, v níž osada naše leží, byla části župy chrudimské. Když pak během X. století obecné jmění žup (jako hrady, lesy, řeky atd.) staly se jměním knížecím, nakládal jím kníže dle své libosti. A tu dočítáme se, že Řestoky s kostelem, s celým záduším a s trojím újezdem okolo roku 1115 dány Benediktinskému klášteru v Kladrubech u Přelouče. (Újezd znamenalo část půdy, obsahující v sobě více pozemků v jeden právní celek vzatých.)

Soudíme pak, že ony tři újezdy rozkládaly se na severovýchod, sever a severozápad od Řestok, totiž v katastru obce Zájezdecké, zdejší a Honvické. Vždyť již v době té slynul bohatstvím rod Vrbatův, jenž usedlý byl v místech nynějšího Kostelce, as l ½ hodiny na jih
od Řestok vzdáleného. Statky jeho byly tak rozsáhlé, že jeden z rodu toho r. 1159 založil klášter Podlažický a jej nadal pozemky rozkládajícími se až k hranicím Řestockým, pročež zřejmo, že újezdy ony nemohly se v jižní stranu od Řestok prostírati, nýbrž v naznačené strany světové - v katastru výše uvedených obcí. Je-li soud náš pravý, pak krajina zdejší
od r. 1115 náležela klášteru Kladrubskému.

A jako knížata na statcích zemských, tak i duchovní držitelé pilni byli ve zdělávání země,
zakládajíce nové a nové dvory a osady. Jim snad měly osada zdejší, jakož i Honvická a
Zájezdecká co děkovati svému vzniku. Bylyť nepochybně všechny tři současně buď v polovici nebo ku konci 12. stol. založeny a pojmenovány. Osada, jež ležela uprostřed oněch trojích újezdů - Trojovice; osada, k níž ze strany naší a řestocké jiný přístup nebyl nežli zajížďkou k brodu přes potok – Zájezdec a osada o více honů dále od Řestok položená než Trojovice i Zájezdec – Honvice.

V soudu našem o zpříbuzněném a současném založení osad oněch upevňuje nás:
l. že o všech třech děje se v témž čase zmínka tj. r. 1244
2. společné užívání pastvin a občin od Zájezdeckých a Trojovických
3. že zádušní pozemky Řestockého kostela leží v katastru Honvickém

Dle domnění výše uvedeného náležely tedy pozemky katastru zdejšího, Honvického a Zájezdeckého klášteru Kladrubskému. Pozemky ty pod jistými podmínkami přepuštěny „kmetům“ či „sedlákům“, tj. lidem na cizí půdě usedlým. Ti pak u polností svých postavili si obydelní a hospodářská stavení, a tím základ k nové vsi byl položen. Kolik sedáků zde v časích těch bylo, a jaké závazky ku klášteru Kladrubskému měli, nenašli jsme nikde
zapsáno.

- 2 -

Rozšiřování vsi

Dlouho však nově založená osada nezůstala v poddanosti zmíněného kláštera, neboť již
r. 1244 vyskýtá se mezi osadami samostatnými vladyckými. (Ke stavu vladyckému počítáni původně všichni svobodní zemané (statkáři), ješto neměvše toho bohatství, aby s vlastní „čeledí“ neboli „družinou“ pod vlastní korouhví do boje táhnouti mohli, přece vládli statky hojnějšími, nežli sami zdělávati stačili.)

Bylyť tedy v časích těch v obci zdejší vladyka a „sedláci“. Sídlem vladyky byl poplužní dvůr, sídlem sedláků byly selské či kmecí dvory. Čteme pak zaznamenáno, že v druhé polovici XIV. století mimo poplužní dvůr stály zde tři kmecí dvory, možno též, že jich bylo
i více.
Soudíme pak, že poplužní dvůr stál v místech nynějších čp. 20 a 21, a to z těch důvodů, že
1. pověst vypráví o dvoru, který v místech těch před věky stával
2. všechny starší stavby (mimo tvrz), jako kostel a kmecí dvory v místech těch stavěny byly.
Kmecí dvory, o kterých se řečená zpráva zmiňuje, nejspíš byly staré statky, nyní rozdělené čp. 15 a 16 – 25 a 26 – 27 a 72.

Nákladem některého vladyky postaven kostel, kterýž se r. 1374 mezi farními vyskytá.
Stával kostel v místech nynějšího kostelíka Michala Archanděla, a farní budova v severovýchodní části nynějšího hřbitova (Farská studeň, ač již zaházena je, dosud je k nalezení v kopečku mezi kostelem a hostincem.)

Poplužní dvůr nesloužil as dlouho za obydelní staveni; ponechávať zajisté záhy dvorská stavení jen k účelům hospodářským, a za obydelní stavení postavena tvrz. Kdy se tak stalo, nedovedeme určiti, poněvadž staré zápisy o ní teprv tehdy se zmiňují, kdy již pustá byla . Toliko základy, jež na „kopečku“ mezi mlýnem a čp. 65 spatřujeme, označují místo, kde tvrz stávala. (Základy ty nepocházejí však ze staré tvrzi, nýbrž jsou pozůstatkem po stavení, jež později (mezi r. 1551 – 1604) na spustlém tvrzišti postaveno bylo.)

Tvrz za starodávna znamenala sídlo panské, méně opevněné. Byl pro ní dříve přichystán
pahrbkovitý návoz. Tím pak, že návoz brán hned vedle naváženého kopečku, povstal pod ním
ve vybraných místech rybníček, který v pozdějších zprávách „příkopem vodným“ se
jmenuje. Rybníček ten musel býti spojen nějakou struhou s potokem, jinak by bývala
voda v něm hnila. Že struhou tou však nebyl nynější náhon, vysvitne z dalšího líčení. Tvrze
sroubeny po většině ze dřeva a teprve později stavěny výhradně z kamene. A snad
i zdejší tvrz byla celá dřevěná.

Při tvrzi, obyčejně o třech poschodích vysoké, býval malý dvorek a vše zavíraly hradba,
příkop a násep s naraženým naň plotem. Ve tvrzi mnoho místností nebylo, nějaká komora
k uschovávání zbraní a všelijakého haraburdí, některá světnice, a v přízemí tvrdý sklep,
v něm držitel sýry, pivo, víno a neb málo těch klenotův a listův, které měl, uschovával.
Sem se šlo zrovna otvorem, který pádnými železnými dveřmi zavřen byl; než do horních
Poschodí chodilo se po dřevěných schodech, zvenčí přidělaných. Nebylo tu zvláštních ložnic,
tabulnic, sednic apod., nýbrž k jídlu, ke spaní a posezení byla jedna světnice, a zemané,
kteří byli uvyklí prostému živobytí , více nežádali.

- 3 -

Tvrz tato zašla nepochybně r. 1469, následkem hrabivosti uherské. Tu ocítil se vladyka
zdejší v nesnázích – bylť bez slušného přístřeší. Poněvadž ani starý poplužní dvůr a
dvory kmecí pohromy ušetřeny nebyly, domníváme se, že neobnovoval vladyka zdejší tvrz
samu, nýbrž že naproti ní, v místech, kde rozkládají se sady ku mlýnu a čp. 6l patřící,
postavil nový poplužní dvůr i obydelní stavení, kteréž stavení ve starších zprávách
o Trojovicích jmenováno „sídlem“. Základy, které dosud místy spatřiti možno, jakož
i pískovcová a oblátková dlažba tam nalezená, dosvědčují, že budovy jakés v místech
těch stály.

Před rokem 1541 vyskytá se najednou zpráva, že v Trojovicích stávaly dva poplužní dvory. Vysvětlujeme si to tím způsobem, že majetník starého i nového poplužního dvora z neznámých příčin odprodal menší část majetku svého. Prodal nepochybně starý poplužní dvůr s některými kmecími dvory, a ponechal si k vlastnímu užívání nový poplužní dvůr.

Kmecích dvorů bylo v čase tom již více v Trojovicích, a v XV. a XVI. věku náležely různým držitelům. Tak některé patřily k prvotnímu dvoru, některé k druhému novějšímu dvoru, jiné klášteru Tržku (mezi Litomyšlí a Cerekvicí), jež později připojeny ke Kunětické Hoře.

Roku 1584 napočteno bylo zde 10 „usedlých“ lidí, tj. deset selských či kmecích dvorů.
Nejvíce pak ovšem patřilo k provotnímu poplužnímu dvoru.
Majetník téhož dal r. 1567 postaviti mlýn v místech, kdež dosud jej spatřujeme.
Krátce na to r. 1570 činí se zmínka v letopisech starých, že v Trojovicích stávala krčma
(v nynějším čp. 24?)( Druhá hospoda postavena r. 1858 v č. 15.) Soudíme pak, a snad právem, že současně s krčmou (ne-li dříve) postaven zde i pivovar a pálenka, o kterýchšto závodech později se dočítáme. Původní pivovar stával nejspíše v těchže místech, kde spatřujeme jej po 100 letech, totiž v nynějším čp. 65 a taktéž pálenka v čp. 63. Naproti starému pivovaru;, kdež stojí čp. 66, bývalo obydlí chmelařovo, a kol obydlí jeho prostírala se chmelnice. (Závody ty zanikly buď ke konci XVII. stol. nebo v začátku XVIII. stol.;
poslední ze zdejších sládků byli: r. 1666 Martin Kapřík, r. 1690 Václav Kramařík, r. 1691 Krištof Hauer).

Až do roku 1629 byly Trojovice v rukou různých držitelů. Teprv v tom roce spojeny jsou v rukou jediného pána, kterýž, jsa zároveň držitelem panství Hrochovo-Týneckého, připojil ves naší ku panství svému.

V letech těch a následujících řádili Švédové v krajině naší a okolní co nejkrutěji. Neboť po bitvě Bělohorské přicházelo vojsko po vojsku, a to buď na „durchcuku“ neb v „kvarnizoně“
do Chrudimi a okolí, a to zvláště na naší stranu.Soldateska tato loupila, a plenila vše a všude, a trápila a sužovala nadto obyvatele tak, že tito opustivše domov svůj, utíkali do hor a lesův.
V letech 1639, 1643, 1645 a 1648 přišli několikráte Švédové v okolí zdejší i do vsi naši,
a poplenivše celé okolí, spalovali také tvrze a dvory. U nás byly oba poplužní dvory zpusto- šeny a to tak hrozně, že zrušeny a na místo nich postavena (kol r. 1650) jiná hospodářská stavení na nových místech.

- 4 -

Obyvatelstvu, jehož r. 1676 napočteno v Trojovicích 140, ve kterém počtu však nejsou zahrnuty dítky do 12 let – obyvatelstvu tomu byla obydlí buď spálena neb jinak zpustošena, takže možno říci, že po třicetileté válce celá ves přestavěna byla.

Plán jižní části Trojovic z polovice XVIII. století

Vysvětlení:
l. byt chmelařův 9. sýpky
2. bývalá chmelnice 10. spustlé stavení na bývalém tvrzišti
3. starý pivovar 11. mlýn
4. ratejna či obydlí šafářovo 12. bývalá pálenka
5. kravíny 13. pozůstatky po starémpoplužním dvoře
6. stodoly 14. a 15. vrata dvůr uzavírající
7. ovčín 16. dvorská studna
8. konírna a volovna

Tím ovšem, (že téměř po 30tileté válce celá ves přestavěti se musela), nabyla jiné tvářnosti, kteréž s malými změnami podržela až do rozdělení dvora, do roku 1785. Po rozdělení dvora rozšířena ves naše rázem o 7 nových čísel, kteráž postavena byla na bývalých panských zahradách a sadech. Jsou to nynější čísla popisná 53, 54, 55, 56, 57, 66 a 67.

Od těch dob nerozšiřovala se valně obec zdejší; málo nových staveb pyšnilo se před staršími druhy svými. Důležitější z nich je škola, která r. 1843 jsouc postavena, rozmnožila počet domovních stavení zdejších.

- 5 -

Více než s novými stavbami shledáváme se s přestavováním domů a domků zdejších. Bylať osada naše stíhána krutým neštěstím, častým ohněm, jemuž za oběť padla téměř celá ves.

Tak 4. 10. 1854 vypukl oheň kolem osmé hodiny večerní v čp. 55, a ztrávil mimo jmenované číslo ještě č.p. 54, 56, 67, 69 a 43.
Dne 8. 11. téhož roku vyhořelo č.p. 35 - 3. června 1855 v den Nejsvětější Trojice, „právě v době, kdy lid odpoledne v chámu Páně modlidbami a zpěvem Boha velebil“, zpozorován oheň v č.p. 17. V malé chvíli padlo osm obydelních stavení (17, 18, 19, 20, 21, 22, 23 a 25) a kostel zhoubným živlům ohni a větru za oběť. Téhož roku v noci dne 27. 12. obrácena stodola k č.p. 14 patřící v popel.
Roku 1856 dne 10. 6. okolo půlnoci vyšel oheň z domu č.p. 14, a mimo číslo toto padla mu za oběť č. 15 a 16.
Nejnešťastnějším rokem pro obyvatele zdejší byl však rok 1860, neboť tehdy 23. 5. v noci
o 11 ½ hodině vypukl oheň v č.p. 4, kterýž ztrávil 11 čísel, a to od č. 1 – 11.
Dne 17. 5. 1866 vypukl požár o ½ 4 ráno v č.p. 47, a padla mu za oběť čp. 46 – 50.
Dne 21. 11. 1870 o 1 ½ hodině ranní vzplanulo č.p. 24, a úplně vyhořelo.
Poslední z těchto stálých požárů, jež vesměs úkladným založením vznikly, byl dne 6. 8. 1870 o 10 hodině večerní v čp. 33 a zuřil tak, že v malé chvíli stavení č. 34, 32 a 31 a špíchar č. 27 zničil.
Pachatele děsných zločinů těchto nepodařilo se při skutku dopadnouti, a proto unikli trestající spravedlivosti.

Než ze všech těchto neštěstí vzpamatovalo se obyvatelstvo zdejší a hledí všemožně postupovati vpřed na dráze pokroku. Nyní čítá osada zdejší 74 čísla, v nichž obývá (dle posledního sčítání lidí r. 1880 vykonaném) 192 mužských a 222 ženských, celkem tudíž
414 duší. Napočtenoť tedy o 35 duší více než r. 1855.

K osadě zdejší náleží pozemní rozlohy 473 jiter 770 čtver. sáhů, tj. 215 ha 75 a 51 m2.

Názvy jednotlivých pozemků katastru zdejšího jsou tak případny, že nepotřebují výkladu.
Než názvy ty datují se teprv od roku 1839. Dříve polím v lukách říkalo se „za kravinami“,
polím u „hlubokého ouvozu“ říkalo se „nad Řestockou a Trojovskou cestou až ke kapli“ a polím „v klínu u nabočanské cesty“ se říkalo „od nabočanské cesty až k farskému poli“.

Název „u kaple“ mohl by potomky naše přivést do rozpaků, od čeho as povstal. Stávalať totiž do r. 1830 z kamene a z vypálených cihel vystavěná malá kaplička, přímo před Honvicemi.
Uvnitř měřila asi 4 m2.
Správce statku Přestavlckého dojíždíval do Honvic do kostela nebo k řízení a urovnávání všelikých nahodilých se sporů, a bylo mu jezditi právě okolo této kapličky, arci již poněkud spustlé. Tu prý se mu vždycky plašívali jeho bujní koně; i nařídil pan správce a jeho všemocné slovo vykonáno: „Rozbořiti a odkliditi!“ na místo by ustanovil „Opraviti a zvelebiti!“
Kaplička zmizela, ale v místech těch říkají osadníci podnes: „U kapličky“.

- 6 -

Obyvatelstvo

Život starých předků našich

Dříve, nežli počneme vypravovati, kdy, kdo v Trojovicích žil, hodláme hlavními črty zobraziti život předků našich. Ten byl prostý, beze vší nádhery a okázalosti; a poněvadž v prvých dobách živobytí vladyků, na tvrzi a sedláků v kmecích dvorech nevalně se lišilo, vylíčíme zvyky a obyčeje oněch – totiž vladyků – a soudný čtenář domyslí se již sám, jaké živobytí bývalo u ostatního lidu.

Na tvrzi přestalo se na tom, když visely v komůrce vedle světnice kabátce aksamitový kunami podšitý, něco šatů kmentových, rytířské odění, něco zbraní, tenata zaječí, nevod aj. Přitom hledělo se k tomu, aby měla paní stříbrný koflík pozlacený, šlo-li dobře, – ještě jednu číšku stříbrnou a několik prstenův. Obyčejně to bývalo na každé tvrzi neb ty a takové klenoty dědívaly se po kolika pokoleních.

Při této prostotě panovala upřímnost nelíčená. Pozdrav příchozího: „Žehnej Bůh paní!“ a odpověď k tomu: „Vítej, muži dobrý!“ míněny byly tak, jak vskutku smysl jejich ukazuje.

Služebnictva mnoho nebylo, obyčejně pacholek a děvečka, aby nebylo v tom malém místě darmochlebův a zahalečů. Také náležela okázalost, otočiti se četným služebnictvem stavu panskému a nikoliv vladyckému, a potřeboval-li zeman více lidí, měl je ve dvoře.

Paní sama vychovávala dítky své; děvčatům vštěpovala něžný cit, chlapce vedla ke ctnému a bohabojnému živobytí, a když byli odrostlí, přišli k nějakému pánu za pacholata, aby se naučili způsobům rytířským. Tatíček jejich i oni ani čísti ani psáti neuměli, ke čtení byla mysl jeho příliš bujná a nepokojná; na psaní měl těžkou ruku, která přivykla obraceti těžký mlat, tesák a neb tak pádný a dlouhý meč, že k jeho udržení ani jedna jeho svalovitá ruka nestačila. Měl-li co slyšeti, přečetla mu to paní; měl-li co psáti, utíkal se k faráři, neb písaře si držeti nemohl, jako činívali páni.

Z malých oken, zalepených pergamenem nebo blankou, viděti bylo do vody, z níž na šedou tvrz obraz rovněž tak šedý se uškleboval. Voda se tu proudila, stále jsouc občerstvována tokem říčním. Tam, odkud se příkop vodní nadýmal, byla hustá mříže, aby neodcházel chutný obsah příkopu, ryby, jež dal tatíček nasaditi. Pečlivá matinka připravila je v pátek a chuť jejich zostřila kořením, kteréž bedlivě uschovávala v malé krabičce. Šafrán, zázvor, pepř, hřebíček, muškátové kuličky a květ kupovala draho od bradatého osmahlého člověka, jenž políbiv opásání její až k nohám visící, vykládal, že přivezl vzácné tyto věci benátský kupec ze zemí, kdež bydlí lidé v Krista Pána nevěřící. Lacinější byly ovšem bobek a „prustvorc“, nejlacinější domácí koření, kmín aj. Čeho se ostatně k živobytí potřebovalo, dávalo polní hospodářství samo.

- 7 -

Držitelé poplužního dvora a tvrze až po rok 1629

Nejstarší zpráva, již jsme se o držitelích zdejších dočetli, vypravuje, že v měsíci máji r. 1244
žil zde Jan, syn Svéslavův (Johanes filius Suezlay de Troiouich).
Na počátku 14. století byly v Trojovicích a okolí časté půtky, neb Jindřich a Budislav, zemané Trojovští, spáchali několik loupeží, a Libuška ze Zájezdce, která měla věno na Trojovicích a Zájezdci zapsané, bránila své jmění proti několika zemanům, kteří na ně sahali.

V druhé polovici 14. stol. držel poplužní dvůr tento a 3 dvory kmecí Jan, řečený Henik z Tuněchod, jemuž náležely Tuněchody, Slepotice a Třtí. Těmito dědinami spolčil se
r. 1371 1. 10. se Zbyňkem, řečeným Odháje z Tuněchod a Slatinan.

Než dlouho nezůstaly Trojovice v rukou jejich, dědic Henyka z Trojovic postoupil před
r. 1409 z dluhů mimo jiné statky i zdejší dvory Blehovi z Lipky, jinak ze Stradova. Týž uložil dvorům těm roční plat 4 kop ku klášteru Svídnickému. Roku 1421 9.2. byl však klášter svidnický spálen a pán hradu musel jmění svého se odříci, jež po ukončení válek držel Jan ze Stradova. Týž zastavil 1438 8/3 ve dluhu 600 kop hrad Stradov, poplužní dvůr v Drahoticích, dvůr Trojovice s podacím (patronství kostela, fary a školy) části vsi Přestavlk a Zájezdce, ves celou Nasavrky Alsovi z Bítovan, Benešovi z Křivého a Janovi, synu Blehovu z Lipky, učiniv je takto nápadníky tohoto zboží.

Po smrti Janově uvázali se dotčení dědici ve zboží to (r. 1444), ale prodali je ještě téhož roku Janovi Slonovi ze Seslavce za 400 kop. Roku 1457 nalezli úředníci desk dvorských, že by králi jistý nápad po Janovi Blehovi náležel, a dali v Chrudimi provolati hrad zbořený Stradov a dvůr poplužný s platem, (jenž odváděl se od r. 1409) a podacím; Jan Calta z Kamenné Hory mincmistr, vyprosil si tu odúmrť, ale tušíme dále práva královského neprovedl, neboť dočetli jsme se, že část ta byla v témž roce koupena od Jana
z Vyšehněvic (sev. od Přelouče), z něhož přešla na syna Čeňka.
Jak dlouho byla v rukou těchto, není nám známo, ale tolik jisto, že Řehoř z Pouchobrad, jenž v Trojovicích r. 1534 bydlel, prodal r. 1538, „v Trojovicích tvrz pustou s příkopem (vodným), dvorem poplužním“, s lukami, olšinami, vrbinami, pastvinami, řekou svobodnou a podacím Mikuláši Puchartovi (čti Pukhartovi) z Voděrad za 750 kop. Puchart zemřel potom za několik let, zůstaviv syny: Petra, Viktorina, Adama, Jindřicha, Václava a Jana, z nichž toliko ty čtyři první léta svá měli. Při pozůstalosti po otci převzal Petr r. 1551 od ostatních bratří svých v Trojovicích „dvůr poplužní s kopcem a příkopem vodným“. A ostatní statek, což mu jeho bratři 1551 8/6 v desky vložili (Statek převzal Petr v 500 kopách). Smlouva
o to učiněna v r. 1551 v pondělí po sv. Marku.) Tvrze tehdá již v Trojovicích nebylo. Také neumíme s určitostí udati, kde Petr seděl; nepochybně v poplužním dvoře.
.
Po krátkém čase přešly Trojovice v držení Taláckův z Ještětic, kteří seděli na sousedních Rosicích. Z pěti synů Vacl. Talácka držel Trojovice napřed Jindřich ke statku Řestockému. R. 1569 měl tuhou při s Prokem Štítným ze Štítného na Morašicích, jenž měl druhou část vsi Trojovic. Bylť Jindřich r. 1567 dal udělati a zvýšiti stav na řece tekoucí mimo ves Trojovice k Týnci, tím přeťal řeku, vyvedl ji ze starého toku a uvedl ji do příkopu, kterýž býval okolo staré tvrze v Trojovicích. V témž příkopu zdržoval vodu pro svůj mlýn, kterýž byl po tím příkopem nově udělal. (Myšlen zde novým řečištěm nynější náhon.)

- 8 -

Pro věc tu pohnal Prokop Jindřicha k soudu zemskému, vině jej z toho, že dav mlýn udělati, kdež prve mlýnů nebývalo, jeho mlýnu v Týnci (?) ( snad v Přestavlkách, jež jemu též patřily), škoditi chce. Několik let potom rozdělili se Jindřich a bratři jeho o své zboží, a tu obdržel Jan Talácko z Ještětic ves Trojovice, Zájezdec, dvůr Týn, vsi Kostelec, Cejřov, Louku a Habrovec.

Jan učinil poslední své pořízení na Trojovicích r. 1592 dne 25/4. Odkázal statek svůj dceruškám Marjáně a Kryzeldě tak, aby zůstávaly do let svých pod poručenstvím mateře své
a některých dobrých přátel. Když Jan r. 1593 zemřel, uvázala se paní Eva, vdova po něm, v Trojovice, ale dlouho jich nespravovala neb Jindřich již dotčený pořízením bratra svého místa dáti nechtěje, jakožto nejstarší strýc sirotků takový statek vedle nadání krále Vladislava a zřízení zemského deskami určil a v něj se uvázati chtěl. Tak oba po nějaký čas
o správu statku se pohádavše, konečně se přece udobřili a r. 1593 dne 30. listopadu na smlouvu přistoupili. Eva ustoupivše od kšaftu, dostala 1500 kop svého věna a nad věno místo vsi Zájezde a lesu u Smrčku, jež děditi měla, 1 000 kop míšenských. Ujav statek, prodal Jindřich několik vesnic na uplacení dluhů; také slečny, uvázavše se r. 1600 ve své dědictví prodaly Zájezdec (r. 1601) mateři své Evě, opět provdané Hradecké na Polních Mančicích,
o statek se rozdělily. Marjána z Ještětic, provdaná Berbistorfová, prodala potom
(r. 1604 12/8) „sídlo a tvrz trojovickou se stavením v téže tvrzi, dvůr poplužní se vsí a ves Hlínu“ Janovi Benedovi z Nečtin za 12 300 kop.

Nový držitel se mnoho zadlužil, pročež, když naň věřitelé nastupovali, rychle (r. 1607) vše právo své na manželku svou Elišku Benedovou z Přestavlk převedl.

Mezi věřiteli byl přední Bohuchval z Berbistorfu, maje na statku postoupený od Barbory Berbishorfové z Khynu a ještě jiné peníze, jež mu choť jeho Marjána z Ještětic zapsala. Týž nejen že Elišku pro to k soudu zemskému obeslal, nýbrž se také v Trojovice uvázal.
Teprve, když mu manželé Benedovi (r. 1607 15/5) slíbili, že mu na ty dluhy dostatečné zápisy zdělají, jim příštího dne zase statek Trojovský odevzdal. Když potom právo na dědiny Janovo vedeno, byla manželka jeho prvním věřitelem, a proto jí toho roku dne 14. července statek Trojovice (tvrz tj. stavení na tvrzišti) za 106 kop odhádán a odevzdán. Paní dotčena sedíc potom na Přemyšlenech, prodala r. 1616 (vkl. 4. února) „sídlo a dvůr Trojovice
(s rybníčkem slove příkop) ves a ves Hlínu“ Viktorinovi Hradeckému z Bukovna na Zájezdci za 11 200 kop míšenských.

Viktorin, jenž byl Zájezdec po paní Evě zdědil, měl manželku Markétu z Malovic, s níž zplo-
dil syna Jindřicha Bořka, touž manželku učinil r. 1616 poručnicí syna a zboží Trojovic a Zájezdce, kdyby zemřel. R. 1624 uvázala se v Trojovice po smrti Jindřicha Bořka Kateřina Hradecká z Bukovna, a spravovala je k dobrému syna svého Jindřicha Sezimy. Avšak tento dlouho nežil, a Trojovice po něm dědil Wolf Viktorin Hradecký z Bukovna, zeman hrubý a násilný. Neb jsa ve dvoře Trojovickém r. 1624 Jana Janského, písaře Zájezdeckého a poddaného dotčené paní Kateřiny „nevážně z pistole zastřelil“ a pro touž věc měl potom nemalé meškání při soudu zemském. A poněvadž později nechtěl se kališnického náboženství odříci, nesměl zůstati v zemi, nýbrž odevzdal r. 1629 dne 8. září „stateček svůj Trojovický“ a ves Hlínu Kašparovi Cellerovi z Rosenthalu a odstěhoval se ze země.

- 9 -

Dotčený Kašpar od r. 1623 držel v Trojovicích dva dvory (jeden Štítných) a připojil nyní celou ves k Hrochovu Týnci.

Posloupnost majetníků na druhém dvoru až do r. 1623

Kdy vznikl, nedočítáme se v letopisech starých. První zpráva o něm praví, že dvůr tento držel Jan Lukavský z Lukavice, jenž před r. 1541 vsi Střítež a Hluboký, v Trojovicích ves, v Bezděkově tři dvory kmecí Regině ze Sulic prodal. Dědictví toho nabyl později Prokop ze Štítného, jenž však v r. 1558 některé dvory kmecí v Trojovicích Petrovi Hrochovi z Mezilesic prodal, obdržev za to směnou (po přidání přiměřeného doplatku) Týnec Hrochův .

Nicméně zase r. 1570 7/6 týž Prokop díl vsi od Jiříka Slepotického koupil – Prokop Štítný byl muž bohatý, rozšafný, vzdělaný a vůbec vážený, pročež zpravoval rozličné úřady a povinnosti veřejné (např. r. 1557 a 1570 úřad hejtmana kraje Chrudimského) a pro svou zběhlosťv řádech a právech zemských brán k rozličným poradám důležitým (ku př. na sněmu r. 1569 zvolen jest do komise k přehlédnutí a srovnání zřízení zemského a práv městských nařízené atp.).

Na počátku r. 1578 zemřel však Prokop Štítný a nezůstaviv žádných dětí a dědiců přirozených, poručil kšaftem svým (již r. 1566 sdělaným a r. 1578 ve čtvrtek po sv. Filipu a Jakubu do desk vloženým) statek svůj Hrochův Týnec manželce své paní Johance Štítné, aby jej až do smrti své užívala, a když by zemřela, aby připadl nejstaršímu synu někdy Onše Štítného, strýce jeho, kterakoliv by se jmenoval, a z něho, aby pak statek ten vždy na nejstaršího mužského potomka rodu toho přecházel, však tak, aby on dědicům někdy Jana Hlasa z Kamenice, újce jeho, 500 kop grošů č. vyplatil.

Dle jeho kšaftu uvázala se tedy manželka jeho Johanka ze Štítného ve vsi Trojovice,
co v ní někdy měl, celou ves Střítež, Čankovice, co tu měl, Hluboké, co tu měl, s krčmami v Čankovicích a v Trojovicích se vším příslušenstvím i platy stálými a běžnými. Po smrti Johančině měly dotčené statky dostati se Adamu Štítnému ze Štítného, jakožto nejstaršímu synu někdy Onše Štítného ze Štítného. Ale po smrti Johančině Eva, dcera její r. 1577 o své újmě ve vsi ty se uvázala. Když pak Adam Štítný r. 1578 v pátek přede Všemi svatými komorníkem při deskách zemských ve vsi Trojovice a Čankovice, v pondělí pak po Všech sv. ve vsi Hluboké a Střítež uvázal se; nechtěla ho Eva Špetlová ve vsi ty pustiti, a položivši odpor do desk zemských, pohnala Adama k tomu odporu do většího soudu zemského. Když pak k půhonu přišlo, Eva příčin odporu podle práva neprovedla a nedokázala, načež Adam nálezem téhož soudu při svém uvázání zachován; Evě bylo nalezeno, aby Adamovi vesnic oněch postoupila. Dosoudiv se Adam těch vesnic, pokládal si za 6 let 40 nedělí a
4 dny za slušnou náhradu od Evy 1200 kop gr. č.,tj. za dobu od soboty po sv. Prokopu
r. 1577 až do konečného zboží toho odstoupení r. 1584 ve čtvrtek po provodní neděli.

- 10 -

Ale při konečném líčení pře r. 1592 v sobotu po neděli Misericord. půhon jeho byl zdvižen.
Postoupili zajisté bratři ze Štítného hned před přisouzením těch vesnic právo své k nim
r. 1583 v pondělí po sv. Trojici Mikuláši z Lobkovic na Nových Hradech , J.M.C. radě, hejtmanu starého města Pražského, spravedlnosť svou na těch vsích, pročež Eva na soudu Adamovi odpírala, že cizí věci ujímá se, a že mu neužíváním povinována není: „žádný prý, když jinému něco dá a čeho podstoupí beze vší výminky, na to se zase navracovati a z toho viniti nemá“. Mluveno proti němu i to, že v půhonu nepoložil, že Evu pohnal zneužívání, než hnedle ze1200 kop gr. č., že téměř 44 neděle více neužívání do půhonu si klade, počítaje v to i čas před uvázáním se ve vsi, a že mu Eva r. 1584 ve čtvrtek po neděli provodní vesnic postoupila, on pak že jí po dvou letech zneužívání pohnal r. 1586 ve čtvrtek po sv. Alžbětě.
Z těch tedy příčin byl Adamovi půhon vrácen. Mikuláš z Lobkovic zemřel již r. 1588 v září zůstaviv syny : Jana Viktorina, Mikuláše a dceru Annu.

O statky otcovské dělili se teprv r. 1594, při kterémž dělení připadly Trojovice s Týncem a Bezděkovem Janu Viktorinovi. Poněvadž čásť ohromných dluhů po otci převzíti musel, bylo první jeho prací, že k zapravení některých dluhů (r. 1594 25/11) dvůr Vojtěchovský městečku Týnci Janovi ze Štítného odprodal. Jan Viktorin zemřel příštího roku, i uvázala se napřed v Týnec a ostatní statky Mandalena Lobkovská ze Salmu, nejhlavnější z věřitelů a dále po právě svém jíti chtěla. Tu však Mikuláš z Lobkovic proti tomu na odpor se postavil, a
u císaře žádal, aby jí takové právo pozastaveno bylo. V ten čas také vedl právo na Týnec
(i s ostatními statky k němu patřícími, jež ku ušetření místa dále jmenovati nehodláme)
jiný hlavní věřitel Bedřich Zabský ze Zap, jenž práva svého r. 1595 Janu Bezdružickému z Kolovrat postoupil. Tento, chtě si Týnec podržeti, velice na to pomýšlel, aby ostatní věřitele spokojil; k tomu také cíli učinil smlouvu s Mandalenou Lobkovskou
(r. 1595 8/8) tak, že spokojiv ji peněži, zase od ní všechna práva ke zboží Týneckému obdržel.

Jan Bezdružický z Kolovrat byl dobrý pán, jenž poddaných svých se ujímal, a byl dobrodinec církve. Když r. 1604 zemřel, zůstali po něm dva synové, Vilém Jindřich a Ludvík, kteříž se r. 1609 9/11 o statky po otci svém rozdělil, onen byl potom pánem na Bystrém, tento na Hrochově Týnci. Při stavovské vzpouře r. 1618-1620 sice se Ludvík mnoho neprovinil, ale přece stavům ve mnohém povoloval, proto trestu se obávaje a neb mu ujíti chtěje, prodal smlouvou r. 1623 dne 27/3 učiněnou, dědictví své „Tvrz Týnec Hrochův s příslušenstvím, dva dvory v Trojovicích, tvrh Bezděkov s dvorem poplužním, městečko Týnec, vsi Střítež, Hlubokou, Bezděkov, Libejcínu, Řepníky, Třemošice, Zádolí“ Kašparu Rozentalu, J.M.C hejtmanu panství Pardubického za 26 500 kop míš., a vložil zboží ono toho roku dne 7.4. ve dsky zemské.

Však nedlouho po tom (r. 1623 13/6) vynesen je nález soudní, že sice Ludvík by měl všechen svůj statek ztratiti, ale z milosti císařské, že statek jeho z dědictví vyňat, a v manství uveden bude. Podle toho stal se Týnec manstvím, a Ludvíkovi bezpochyby ve prospěch komory královské něco na trhové sumě sraženo.

Aby pak Kašpar Celler závazku manského snášeti nemusel , propustil mu císař Ferdinand r. 1627 16/10 Týnec z manství, a zase jej ve statek zpupný uvedl.

- 11 –

Kašpar Celler býval správcem a strážcem klenotnice za Císaře Rudolfa, ve kteréžto službě se tak bedlivě zachoval, že jej císař Rudolf r. 1607 povýšil do stavu rytířského sv. Římské říše i působil k tomu, že byl přijat za obyvatele země české. V bouřích stavovských byv věrně při rakouském rodě, prožil po r. 1620 ostatní čas na statcích svých, k nimž r. 1629 stateček Viktorina Hradeckého z Bukovna na Trojovicích připojil.

Po roce 1629

Kašpar Celler z Rosenthalu, kterýž byl prvním majetníkem celé vsi Trojovic, připojil nyní naši ves k Týnci. Ještě jednou staly se Trojovice zbožím samostatným, když r. 1641 Jan Kašpar Celler Trojovice na svůj díl obdržel.

Za dob těch řádili Švédové v krajině naší a okolní co nejkrutěji, a uvrhli obyvatele zdejší do hrozné bídy. V době této a v časích po ukončení války třicetileté ležela dobrá polovice osady zdejší v rumech. Orní půda ležele po více let ladem. Malá hrstka zbylých osadníků mohla jen nepatrnou čásť polností sdělati, poněvadž nebylo ani nářadí ani potahů.
„Listy krví psané, slzami a potem téměř k nepřečtení skropené, jsou dějiny lidu českého za války třicetileté“.

Po Janu Kašparovi (+ 1647) zdědila dědictví jeho „ hrubě spustlé a zrujnované“ a od Švédů vyklučené sestra jeho Anna Eliška Šmídlová z Rosenthalu, ta pak prodala Trojovice
r. 1650 Janu Rudolfovi Cellerovi z Rozenthalu za 12 000 zl. Rýnských.

Jan Rudolf zemřel r. 1665, odkázav statky své třem synům svým, nejstarší z nich Jan Václav ujal r. 1679 Trojovice a Bezděkov, porovnav se s ostatními dědici pěkně po bratrsku. Týž měl za manželku Annu Benignu Puchartovou z Voděrad, která koupila statek Týnecký, a poněvadž Jan Václav tento statek po manželce své zdědil, připojeny jsou Trojovice zase ke zboží Týneckému.

V čase tom spravovány byly Trojovice skrze purkrabí,
kterým r. 1668 byl Jiřík Veselý, r. 1690 6/3 činí se zmínka o pulkrabce Celerině.(Matrika Troj a Týnecká str. 108).

Purkrabí ten byl pak podřízen „panu vrchnímu“, jenž bydlel v Týnci. Mimo purkrabího bývali zde nižší úředníci. Bydlívali nepochybně ve zrušeném pivovaře, kterýž byl tou dobou největším a nejúhlednějším stavením v Trojovicích.

Pan „vrchní“, aťsi velký nebo malý, vážný a neb směšný, dovedl si získati úctu takovou, že před něj sedlák jen s dechem zatajeným vstoupil. Postava vrchního, jenž býval pyšnější než jeho pán, upomínala velmi dobře na sochu, která se musí prostrkovati železnou tyčí, aby dobře stála, pan vrchní chtěl však ještě rovněji státi nežli stál a tudíž se přiházelo, že třesoucí se sedláček viděl s celé tváře jen bradu. Mocná paruka v 17. století nescházela nikdy, a tu měl pan vrchní větší než jeho písař. Sedlák jda kolem bytu vrchního, nedíval se nikdy, je-li u okna, smekl pokaždé, i ať si byl pan vrchní doma nebo nebyl.

- 12 -

Písař byl také velkým pánem, ale ne takovým, jako pan vrchní. Písař se již i tak snížil, že
u sedláka nepohrdl pečeným kuřetem, a nebo ruky nezavřel, když mu sedlák přistrkoval dvacetník. Kdož by si posud nepřipomenul na Chrudimsku složenou, po celých Čechách pak zobecnělou písničku:
Chodíval k nám, chodíval, z kanceláře písař, klobouček měl premovaný, jako ňáký císař, atd.

Vlastník statku zdejšího, Jan Václav z Rosenthalu neměl dědiců přirozených, protož odkázal r. 1705 zboží své Týnecké a Trojovické klášteru Hradištskému na Moravě k tomu konci, aby z užitku jeho klášter ten při chrámu poutnickém Panny Marie na Kopečku
u Olomouce choval jistý počet kněží. Bratru Karlovi odkázal 10 000 fl., pak všeliké svršky a klenoty, a ročně 500 fl. výživného a synovci svému Gustavu Cellerovi 1 000 fl. Zemřel ještě téhož roku v srpnu, po čemž si opat Hradištský Norbert Želecký z Pořenic jménem konventu (dne 20. srpna) komorníka k uvedení do veškerého jmění zemřelého Cellera vyžádal.

Premonstrátský klášter Hradištský držel Týnec a Trojovice až do svého zrušení císařem Josefem II. r. 1785.

Po roce tom připadly Trojovice náboženskému fondu moravskému, kterýž rozdělil pozemky ku dvoru patřící, a za odvádění úroku z jistiny, již pronajaté pole představovalo, byly osadníkům k užívání přepuštěny. Skoro veškeré pozemky pronajaty byly občanům Trojovským, a jen zbytek vzdálenějších, jichž sdělání při tehdejší jen ruční práci nebyly by mohli Trojovští vykonávati, pronajat Hrochovo-Týneckým. Zmíněný úrok odváděn náboženskému fondu moravskému (prostřednictvím patrimoniálního úřadu Týneckého)
a později vždy majetníku Hrochovo-Týneckého panství.

Kdo si pronajal jistou čásť pozemků těchto, slul emfitentem (neb familiantem) a měl nároky (pokud se dostalo místo) na byt ve dvoře.

Nadělány tudíž z bývalých hospodářských dvorských budov obydelní i hospodářská stavení pomocí prkenných příček. Zároveň zavedeno očíslování všech obydelních stavení v celé vsi a to tak, že bývalému bytu šafářovu dáno č. 1, z kravínů vedle stojících povstala č. 2 *, 3, 4, 5 (*číslo 2 přeneseno v nynější místo své teprv po ohni r. 1860; dříve stávalo v místech č. 7),
ze stodol č. 6 a stodola k č. 8, z ovčínů č. 7, z konírny a volovny č. 8 a 9, ze špýcharu č. l0
a 11. Pro koho již nebylo ve dvoře místo, tomu dovoleno stavěti na bývalých panských zahradách a sadech. I postaveny tam emfitentská stavení č. 53, 54, 55, 56, 57, 66, 67. Mimo to byla hospoda č. 24 a č. 14 emfitentní.

Emfitenti dle toho, kolik si pronajali panských pozemků, platili úrok, z něho ale vrchnosť Týnecká sama daň a ostatní dávky z pozemků těch vypadajících c.k. úřadům odváděla. Doložiti ještě sluší, že emfitenti mimo úrok nebyli jinými břemeny stíženi, tedy ani robotou, ani desátkem faráři odváděným, ani posnopným učiteli náležejícím. Jen hospodský v č. 24 byl povinen odebírati nápoje z Hrochovo Týneckého panského pivovaru a z panské pálenky.

Mimo emfitenty byli však ve vsi po rozdělení dvora starší osadníci, gruntovníci (sedláci) a chalupníci, kteří měli pozemky své vlastní, nikoliv pronajaté.

-13 -

Gruntovníci v čase tom byli čtyři ,z nich tři již rozdělili statky své v půlstatky (jen statek č.27 potrval až do roku 1849 celý, když rozdělen v půlstatky č. 27 a 72).
Byla pak tehdejším půlstatkům dána čísla: 15,16 – 20,21 – 25, 26 - a 27.

V čísl. pop. 13, 17, 18, 19, 22, 23, 31, 32, 33, 34 a 35 byli chalupníci, mající též vlastní pozemky. Gruntovníci a chalupníci neodváděli tudíž žádného úroku, platili však sami všechny na ně vypadající daně (proto sluli kontribenti), museli robotovati, odváděti faráři desátek a učiteli posnopné. Jak vznikl desátek a posnopné na jiném místě vylíčeno bude a zde poohlédněme se zpět, abychom pozorovali:

vznik, rozvoj a výšku povinností robotních.

„Sedláci“ čeští bývali z počátku svobodni; jen závazky, jež měli plniti pánu, na jehož půdě byli usedlí, činili rozdíl mezi nimi a pánem jich, bohatým to zemanem neb vladykou. Než již za Boleslava I. (Ukrutného), vládl od roku 935-967, začalo býti tužší poddanství, jež občas ještě přitužováno bylo.

Za vlády krále Vladislava (1471- 1516) vymohli si však páni na slabém panovníku tolik práv a moci, že pak s poddaným lidem svým dělali si co chtěli. Majíce svých ozbrojenců, přepadali mnozí selský lid, i ten, který dosavad staré svobody požíval, sužujíce jej a vymáhali na něm poddání se násilím. Kde se odpor kladl, vypálili a vydrancovali osadu. Ubozí nevidouce nikde žádného zastání, žádné spásy, museli se poddati v porobu.

Nejstrašnější doby pro stav rolnický nastaly však za války 30tileté a v dobách po ní následujících stotřicet let trvajících. Půda po otcích zděděná nebyla vlastnictvím sedláků na ní usedlých, nýbrž jich vrchností, z většího dílu šlechty to cizácké, do Čech přivandrovalé, vše, co českého, nenávidějící a s poddaným lidem bezcitně, ba katansky jako se svými otroky zacházející.

Vypravuje-li nám některý stařeček o strastech poddanství, které jeho děd, otec a on sám zakoušeli od pochopů „milostivých“ (!!) vrchností, posloucháme to jako báji. Buď Bohu chvála z dávno zašlých dob. O tom, co všechno na neustálých vojenských přípřežích (fíršponech) naši otcové a dědové zkoušeli, kde často ne dny, ale týdny s potahem honěni byli, a té největší surovosti od vojsk zakoušeti museli, dalo by se mnoho vypravovati.
Zkrátka řečeno: sedláci byli břemeny, robotami a jinými službami přes míru stíženi, osobní svoboda jich ve všelikém ohledu zničena, takže osud jich se stal nesnesitelným a půda až bezcennou, i nebyly řídké případy, že muselo poddaným bráněno býti utíkání ze statkův.

Za času vlády císařovny Marie Terezie (1740-1780) bylo kruté, nesnesitelné jho rolnictva poněkud uvolněno, neboť r. 1773 vydán byl robotní patent, jímž břemena poddanství znamenitě jsou zmenšena, a pevný zákonný řád uveden, nad jehož zachováním se strany vrchnosti bděla císařská vláda zřízenými krajskými úřady. Zároveň podrobeny vrchnostenské úřady pod úřady císařské, takže položeny těmto meze v libovolném jednání a zacházení s lidem.
Zbylé pak povinnosti poddaných k vrchnostem byly as ze dvou třetin za císaře Josef II. zrušeny, načež zbytek jich trval až do r. 1848.

- 14 -

Od dob císaře Josef II., tedy kdy robota nejvíce ulehčena byla, museli sedláci zdejší jezditi párem koní tři dni v témodni na robotu, zač dostávali denně (šajnového) l/2 tolaru náhrady na vydržování téhož potahu. (Po rozdělení statků v půlstatky připadla na každý půlstatek polovička robotních povinností, a poněvadž č. 20 bylo třetinou bývalého jednoho statku, a č. 21 připadly dvě třetiny téhož statku, byly i povinnosti robotní dle tohoto poměru rozděleny.)

Chalupníci museli jednou osobou tři dny v témdni robotou ruční pomáhati, a dostávali z jara 12 kr. , ve žních 15 kr., na podzim a v zimě 10 kr. denně odměny. Robotou ruční byla stížena i kovárna v č. 49.

Desátek pro faráře Hrochova Týneckého obnášel
A. gruntovníkům B. chalupníkům
10 věrtelů pšenice 9 věrtelů žita
12 věrtelů žita 3 věrtele ovsa
10 věrtelů ječmene 3 věrtele ječmene
10 věrtelů ovsa 7 obláčů lnu

Posnopné učiteli (směs žita a ječmene) činilo
gruntovníkům 24 mázlíky, chalupníkům 16 ½ mázlíku.

Domkáři pronajali si též něco dvorských polí, a proto museli z najatých pozemků odváděti úrok, a z vlastních pozemků - měli-li jakých – odváděli daně a dávky c.k. úřadům prostřednictvím vrchnostenského úřadu Hrochovo Týneckého. Robotou však, desátkem a posnopným stíženi nebyli.

Stav všech věcí těchto nezměnil se valně, potrvalť až do roku 1829, kdy Trojovice i s Týncem dne
21/4 prodány jsou veřejnou dražbou Jiřímu Prokopovi z Lilienvaldu, tehdejšímu pošt-mistru a lékaři z Jihlavy za 83 000 zl. k. m. Po jeho smrti následovali dva členové z rodu toho, Gustav a Adolf, a po nich v Týnec uvázalo se 8 dědiců z rodu Lilienvaldského pocházejících, tak že měli někteří po dvanáctém dílu a někteří jen čtyřiadvacetinu (r. 1843).

Všechny tyto díly skoupil r. 1844 dne 25/9 Adalbert, rytíř z Eisensteinu, po němž následovali r. 1845 dne 8. ledna Petr Karel a Petr Vincenc Šlechtové z Hrochova, koupivše jej za 151 600 zl. k. m.

- 15 -

Po roce 1848

Dne 7. září 1848 vydán zákon, jímž mimo jiné prohlášeny za zrušena:

l. Všechna práva a požitky pocházející
a) z osobní poddanosti
b) z ochrannosti
c) vrchnostenského práva soudního
d) z panství vesnického

2 Závazek pivní a kořalečný tj. povinnosť, aby se tyto nápoje braly od těch osob, které měly
prvé právo je vystavovati.

Zmíněný zákon rozděluje zrušené úkony ony ve dví:
1. v úkony takové, za které má se vyměřiti mírná náhrada
2. které zrušiti se mají za výkup.

V jednom i druhém případě bylo pak toto pravidlem:
od ceny vyjednané za povinnosti na některém pozemku náležející, odraziti se má cena na témž základě vyměřená, zač stojí povinnosti druhé strany, ješto se zakládají v povinnostech předešlých. A když se nalezla čistá cena těch zrušených povinností, pak se od ní odrazí třetina, jakošto vyrovnání paušální. A teprv ty dvě třetiny ceny, které potom zbývají, jsou ta míra náhrady nebo výkupu, kteráž náleží zprávněnému.

Mírná náhrada vyměřena byla za robotu, a za výkup zrušeny naturální dávky faráři odváděné i úkony ze smluv emfitentních.

Domky, poněvadž stály na obecním místě, byly zavázány platiti obci emfitenstký úrok, a nyní z něho se vykoupiti. Poněvadž obec mimo zákonité třetiny (dle protokolárního usnesení od 7/3 1853 č.137) ještě druhou třetinu vlastníkům čísel těch odpustila, vykupovali tito jen třetinu. Celá náhradní jistina obnášela jim 75 zl. 30 kr. k. m.
Výkupní částky obci a učiteli Hrochovo-Týneckému náležející splaceny hned, ostatní ujednaný výkup rozvržen na částky, jež ve 20ti letech splaceny býti musely. Splácení počalo rokem 1853 prostřednictví c.k. berního úřadu Chrudimského, jenž odváděl vybrané peníze do zemské pokladnice v Praze k vyvazování gruntů zřízené, ta pak považována za věřitele výkupnímu, a za dlužníka zprávěnců.

Na výkup, náležející vrchnosti Hrochovo-Týnecké, odváděna též, od r. 1853 každoročně vybraná částka, takže vrchnosť do konce r. 1873 celý výkupní obnos obdržela.

Výkupná částka za odváděné naturalie faráři Hrochovo-Týneckému odevzdána celá, a farář tamější užívá jen úrok ze sumy té.

- 16 –

Tím vším stali se obyvatelé Trojovští svobodnými občany, jimž vznešený mocnář svěřil
i samosprávu.

Za zřízení patrimoniálního (až do r. 1850) spravoval totiž osadu „rychtář“, od sedláků a chalupníků zvolený a od pána panství či jeho prvního úředníka „vrchního“ či „direktora“ potvrzený.

Odznakem rychtářské moci bylo „právo“, jež u veliké úctě chováno bylo.
Při každém vážnějším řízení leželo na stole před rychtářem, a opovážil-li se někdo nějaké neslušné slovo před „počestným právem“ pronésti, kázal rychtář obecnímu sluhovi (servusovi) nemravu hotově nebernou mincí vyplatiti.
Od jednoho rychtáře ke druhému nově zvolenému přenášeno bývalo drůžičkami s hudbou v čistém bílém ubrousku. Rovněž v takovém odění přenášívalo se na zámek Týnecký, děkoval-li se rychtář z úřadu svého. Rychtáři ku pomoci přidáni dva konšelé.

Posledním rychtářem v obci zdejší byl Václav Jelínek, rolník z č. 27.

(Poznámka opisovatele: Rychtářské právo zdejší bylo v úschově ve školním kabinetě, kde
za řídícího učitele p Černíka se ztratilo.

Když však v základě nově vydaného obecního zřízení jmenovány Trojovice politickou obcí, zvolili si obyvatelé ze středu svého občany rozumné, kteří by prospěch obce hájili,.a ji moudře spravovali. Ti pak sešli se dne 18. října r. 1850, a zvolili Josefa Kudrnu, rolníka
z č. 10 svým starostou.

Zvolený zastával čestný úřad ten (s kterým spojena je nepatrná roční odměna 60 zlatých) až do roku 1861; po něm zvolen Jan Kysela, rolník z č. 34, a po jeho smrti 16/5 1866 Jan Jirout z č. 6. Ten však r. 1869 vyprodal se do Bitovan, i zastával do nové volby (1/2 roku) starostenství rolník Fr. Suryček. Při nové volbě r. 1870 zvolen starostou Jan Bleha, v r. 1873 Václav Kalina a v r. 1876 Jan Kysela, vesměs rolníci. Posledně zmíněný obecní starosta byl v r. 1880 zvolen po druhé, dříve však než tři léta, po která úřad ten bylo mu zastávati, uplynula, zemřel náhle v r. 1882, a bylo tudíž prvnímu radnímu Václavu Kalinovi svěřeno do nové volby starostenství. Týž pak r. 1883 téměř jednohlasně za obecního starostu vyvolen. Dne 31/12 1885 k úřadu starostenskému povýšen Jan Bleha. Co za správy všech těchto mužů pro obec, kostel a školu vykonáno bylo, jaká neštěstí obec stíhala, bylo a bude ještě podáno na jiném místě.

(Poznámka opisovatele: starostové Suryček č. 19, Bleha č. 54, Kalina č. 15 a Kysela č. 55.)

Kostel a náboženství osadníků

Že prvotní obyvatelé zdejší katolíci byli, již z toho souditi se dá, že osada naše založena byla v době, kdy křesťanství v lidu českém již mocné kořeny zapustilo.

- 17 -

Dle církeního rozdělení náležela osada zdejší k dekanátu Chrudimskému, jenž byl částí arcidekanátu Králové Hradeckého. Když pak r. 1350 založeno bylo biskupství Litomyšlské, k němuž byly přivtěleny 4 dekanáty z arcidekanátu Hradeckého, připadly též Trojovice pod pravomoc biskupa Litomyšlského.

Kdy kostel a farní budova postaveny byly, není nám známo; že však již v dávné minulosti tak se stalo, jisto. Neboť již r. 1374 vyskýtá se osada naše mezi farními, a býval v tom čase plebánem zdejším (= duchovním správcem) Oldřich. Poněvadž v tom čase i Honvice farní osadou byly, soudíme, že sem přifařeny byly jen Přestavlky a Zájezdec.

Z toho, že osada naše již v dávné minulosti farní osadou byla, domýšlí se mnozí občané zdejší – ač mylně – že Trojovice druhdy znamenitější bývaly než jsou nyní. Než tomu není tak, neboť tehdy každá zámožná rodina považovala to za svou povinnost zříditi buď novou faru nebo kaplanství, a neb vystavěti chrám nebo kapli aneb alespoň oltář zříditi. Tím povstalo mnoho far a hojnost míst pro duchovní správce. Na doklad toho uvádím, že v mnohých městech a osadách bylo až příliš hojně o potřeby církevní postaráno.
Kde nyní nacházíme faráře s jedním nebo dvěma kaplany, tam ve 14. století bývalo 10 – 20 kněží ustanoveno. Přirovnáme-li tehdejší poměry s nynějšími, stává se rozdíl ten tím více nápadným. Byloť tenkrát v Čechách obyvatelstva sotva 3 000 000; počet farních osad v celém království (s připočtením hrabství Kladského) činil 2 100. Nyní jest katolíkův v církevní provincii České přes 5 400 000 a počet far jest v mnohém skrovnější, obnášíť pouze 1900.

Patronem kostela i fary (= podací) byl pán zdejší, jak již dříve často podotčeno bylo. Ten totiž mohl biskupovi navrhnouti jistou osobnost, jíšto se fara uděliti měla, tj. on mohl kněze presentovati. Biskup zkoušel, zdali presentovaný úplně způsobilým jeví se k úřadu takovému, načež jej stvrdil a některému sousednímu faráři nařídil, aby nového správce duchovního inštaloval čili osadě představil.

Jaké příjmy měl farář v dobách oněch, těžko nyní stanoviti. Záleželyť příjmy tehdejších farářů vůbec v jistém platu, jenž se z domu neb statku každoročně odváděti musel. Mimo to dostávali od svých osadníků desátek z úrody polní, ovoce, vína, drůbeže, másla, sýra, cibule atp.; konečně vybírali správcové duchovní tak zvané poplatky štolové, zejména při křtu, oddavkách a pohřbu; také bylo dovoleno při zaopatřování nemocných almužen od věřících přijati, ale požadovati nějaký plat nebylo zákonem církevním dovoleno.

Domníváme se pak, že tehdejší farář zdejší mimo stálý plat z každého statku užíval již oněch 6 jiter 506 čtvr. sáhů č. parc. 228 pole, jež dosud faráři Hrochovo-Týneckému v užívání ponechány jsou, a že mimo to vybíral od osadníků svých desátek.

Výška desátku řídila se nepochybně tehdy platnými ustanoveními biskupa Ekharda (1017-1023), jenž nařídil, aby z každého lánu polí jeden korec pšenice a korec ovsa duchovnímu správci se odváděl.

(Lán = 12 prutů = 60 jiter. Jitro (den) znamenalo kus pole, jež potahem za den zorati lze. Korec byl tehdáž okrouhlá nádoba, mající 3 pídě v průměru a 5 pídí a 2 palce s výšky; míra byla s jedné strany knížecím, s druhé biskupovým znakem znamenána.)

- 18 -

R. 1415 byl Mistr Jan Hus v Kostnici upálen a M. Jeroným pražský žalářován. Poněvadž celé Čechy a zvláště Chrudimsko bylo se skutkem tímto nespokojeno, zadali protest proti jednání takovému, jenž podepsáno od 452 pánův a rytířův.

Myslíme, že tehdejší držitelé Trojovic nezůstali zpět za ostatními okolními pány a přičinili také podpis svůj na protest onen, jako Václav z Honvic, Jan a Mikuláš ze Seslavic, Petr z Nabočan, Martin, Filip, Beneš a Jan Rubík ze Synčan aj.

Památná tato manifestace česko-moravské šlechty značí mocné hnutí, jež zpráva o utracení Mistra Jana Husa v Čechách způsobila. Věkopamátná jest to odpověď národa českého, již pobouřená šlechta Římu slíbila, že „kazatelóv zákona Pána Jezu Krista, nábožných, pokorných a stálých až do krve vylití brániti a obhajovati (bude), opovrhujíce všelikou kázeň i nález ty lidské na odpor učiněné“.Statečná šlechta českomoravská dostála slovu, jmenovitě
v širém okolí našem stala se šlechta vesměs husitskou a to kališnickou.

Šlechta snažila se nyní duchovní pastýře k tomu pohnouti, aby po způsobu kališnickém obřady konali. Když toho učiniti nechtěli, ztrpčován jim pobyt na faře co nejvíce; obzvláště každého vzdorujícího kněze tím ztrestali, že mu příjmy jeho zadrželi. Takovýmto prostředkem ovšem mnohým správcům duchovním takřka k hrdlu sáhli a je ponenáhlu přinutili, že se pryč odstěhovali, načeš ihned každá fara taková husitským knězem osazena byla. Ten pak buď znenáhla neb rázně začal hlásati náboženství Husovo, a lid od předešlého učení odvracovati. Tím se dá vysvětliti, proč téměř celé Chrudimsko a jiné krajiny husitství se přidržely. Než ještě jiná příčina účinkovala na rychlé odstoupení lidu od katolictví. Biskup Litomyšlský Jan (1392 – 1416) byl totiž hlavním strůjcem žaloby na Husa, miláčka národu, z Kostnice navrátil se co splnomocněný legát papežův, maje obnoviti jednotu víry katolické v lidu českém. Jan bojoval proti husitům také mečem; výstředním stranictvím pobouřil Jan husitské kraje diecéze své tak, že se ani veřejně ukázat nesměl; statky biskupské byly mu odebrány, a veškerý lid diecéze Litomyšlské byl rozhodně husitský.

Lid osady zdejší nedovedl zajisté vzdorovati účinkům událostí tehdejších, a stal se kališnickým. V učení tom setrval až do války 30ti leté.

Před bitvou Bělohorskou (r. 1618) býval farářem v Trojovicích Matěj Krokvinovský, kterýž r. 1612 dne 23/1 za jistými příčinami od Viktorina Hradeckého z Bukovna, kolatora svého (sídlelť v Zájezdci) poslán byl k Ludvíkovi Bezdružickému z Kolovrat, pánu Hrochovo-Týneckému. Když věci ty vyřízeny byly, tu Ludvík ze zámku mu jíti nedal a jej
u večeře zdržel. Při tom mu připíjel „vilkum“ a kněž Matěj pil také, až usnul. Tuď dovolil Ludvík přítomným hostem, že knězi nočního času bradu nůžkami ostříhali, a když na zemi
se povaliv, předce spal, oholili mu bradu a tak jej zohyzdili. Kněz Matěj pohnal proto
Ludvíka do soudu zemského, vině jej z toho, že úřad jeho apoštolský zlehčil.

Krátce po bitvě Bělohorské nastaly jinověrcům českým krušné chvíle. Králem českým byl totiž Ferdinand II, vychovanec Jesuitův, který v srdci svém choval přání, aby všickni jeho poddaní stali se údy církve katolické.Protož hned r. 1624 vydal Ferdinand II přísný mandát, aby se všickni jinověrečtí duchovní ze země vystěhovali a reformace katolická po městech a vesnicích provedena.

- 19 -

A poněvadž počet duchovenstva byl v Čechách velmi skrovný, bývali tudíž povolování z ciziny, nejčastěji z Polska a ze Slezska.

Jménem císařským dále r. 1624 vydána byla krajským hejtmanům následovní nařízení:

l. Nekatolíkům zastaveno jest všeliké provozování živností v království Českém.
2. Pod pokutou 100 zl. (nebo půl léta vězení) zapovídají se nekatolická kázání, křty a
oddavky
3. Pod ztrátou hrdla i statku zakázáno přechovávati protestantské kazatele.
4. Žádný nekatolík nesměl býti katolickým knězem ku hrobu sprovázen.
5. Kdo by o svátcích katolických něco pracoval, vozil nebo prodával, takový aby každý do vězení vzat byl a odtud nevycházel do složení pokuty 10 zl.
6. Kdo by ve svátky v čas mše v domích šenkovních se nacházel, aby všickni do vězení bráni a pokutu 10 zl. složiti povinni byli, hospodský pak aby dvojnásobně byl pokutován.
7. Kdo by masa jedení v pátek neb v sobotu, také v postě, v suché dny a v kteroukoli vigilii bez dovolení arcibiskupa se dopustil, pokutu 10 zl. aby složil.
8. Který by hospodář každou neděli a v každý svátek ke mši nešel, bohatý 4 zl., chudší
2 libry vosku má složiti k záduší své osady.
9. Žádného člověka žádné moci nebude míti kšaft, leč toho, jenž byl katolík.
10. Žádné děti, žádní také sirotci k řemeslům ať nejsou přijímáni, leč se prve k víře katolické dají zapsati.
11. Kdo by něco neslušného o Bohu a blahoslavené Rodičce Jeho nebo jakémkoli Svatém,
o řádech a ceremoniích církve katolické něco pohoršlivého mluvil neb zpíval, ten beze
vší milosti trestán buď ztrátou hrdla i statku.
12. Každý soused, který by něco posměšného a proti náboženství katolickému potupného na
domě neb uvnitř domu namalováno měl, to ihned pod pokutou 30ti zlatých aby zamazati
dal.

Nekatolíci delší čas zdráhali se rozkazům těmto vyhověti. Tuť byli nejprv do rozličných krajův vysláni Jesuité a jiní kněží katoličtí co misionáři, aby hlásáním nauky katolické se vynasnažili tvrdošijných k poslušnosti přivésti. Ale když ani tento prostředek nestačil, byli misionářům ku podpoře dáni dragouni, kteří se brzy stali postrachem obyvatelstva.

Jelikož se vždy ještě nekatolíků značné množství v Čechách nalezlo, vydal císař
Ferdinand II r. 1627 nový mandát, v němžto jistou a pevnou vůli svou projevil, že žádných jiných obyvatelů v Čechách trpěti nebude, leč jedině katolíků. Nekatolíkům poskytnuta lhůta půl roku (později na rok prodloužena), aby se k církvi katolické přihlásili. Kdokoli z pánů, rytířů neb občanstva by se podrobiti nechtěl, ten aby statek svůj, najde-li se naň kupec, prodal, nenajde-li, aby jej opustil a ze země se vystěhoval. O provedení tohoto mandátu císařského starali se zvláštní komisaři, od Ferdinanda ustanovení. Tito pak v čas potřeby vojenskou stráž při sobě měli. První z těchto komisařů byl tehdejší arcibiskup Pražský Arnošt z Harrachů. Ten se vší rázností úkolu od císaře sobě svěřenému dostáti hleděl.

Mnozí nekatolíci přijali víru katolickou, jiní do ciziny se vystěhovali. Celkem čítá se 36 000 rodin , mezi nimiž 158 rodů panských a rytířských, jenšto vlasť svou opustily a se odstěhovaly do Míšenska, Lužice, Slezska, Polska, Uher, Sedmihradska, do Prus a do Ruska.

- 20 -

I zdejší držitel dvora Volf Viktorín Hradecký velmi odpíral komisařům císařským, žádajícím na něm, aby se kalicha odpřisáhl „nemohouce toho vždy poznati a samospasitelné víry sv. římské katolické k sobě přijíti“. A poněvadž proto v zemi zůstati nesměl, odevzdal dne 8/9 1629 „stateček svůj Trojovický“ a ves Hlínu Kašparovi Cellerovi z Rozenthalu a odstěhoval se ze země. Kam odešel a zdaž i mnozí jiní osadníci zdejší s ním vlast opustili – nedočetli jsme se. Zbylí pak osadníci zdejší nátlakem uvedených okolností opustili kališnické náboženství své, a přidali se ku katolictví.

To byl první čin 30tileté války.

Jiný následek války té, - jak se každý domysleti může – bylo ožebračení naší vlasti, až trudno zříti. Kde co vzácnějšího, jmenovitě v kostelích, bylo za dlouho trvajících válek od cizích soldatesek zrušeno a pobráno. I nebude nikomu s podivením, že za dvacet devět let po
30ti leté válce, tedy r. 1677. Nalezeny při kostele zdejším jen dva stříbrné kalichy, stará mosazná křtitelnice a tři zvony. Ostatní cennější věci nepochybně padly nepřátelům za kořist.

Třetí smutný následek 30ti leté války byl nedostatek kněží. Kališničtí kněží totiž vypovězeni, a katolických nebylo. Musel tudíž jediný katolický farář ve více kolatorách duchovní správu vykonávati. I shledali jsme v matrikách bývalé fary zdejší, že jsou v ní zaznamenány křty, oddavky a pohřby nejen z ‚Trojovic, Přestavlk, Zájezdce, Honvic, Nabočan a Libanic, nýbrž i z Hrochova Týnce, ze Synčan, Rosic, Řestok, Skalice, Čankovic, Bezděkova, Vejvanovic, Ouřetic, Ouřetické Lhoty, Řepník a Třemošné.
(Matriky zdejší se prvně začaly psáti 16/6 1665)

Poznámka:
Týnec Hrochův byl tudíž tehdejší doby bez duchovního správce; zemřelť tamní, a cirkevní obřady tam vykonávali duchovní z Dašic, Chroustovic a nejčastěji z Trojovic. Než byl by na omylu, kdo by se domníval, že kostel Hrochovo Týnecký byl stále filiální zdejšího farního kostela. Neboť v Týnci zemřel r. 1621 tamní farář Jiří Koudelín, od kteréž doby byl Týnec
bez duchovního správce, a teprv po r. 1650 byl jako filiální přivtělen ku kostelu zdejšímu.

Nedostatkem kněžstva dá se vysvětliti časté stěhování farářů. Tak dověděl-li se farář
o výnosnější faře, namáhal se, by ji obdržel. Tak dělo se i u nás. Vystřídaloť se na faře zdejší od r. 1665 – 1678 neméně než pět farářů, a to:
r. 1665 Václav Ignác Zezulka, rodilý z Místku na Moravě,
r. 1668 administrátor Bartoloměj Bulovský,
r. 1672 Tomáš Ferdinand Stržic,
r. 1673 Václav Procházka a
r. 1678 Mikuláš Milovius.

Za času, kdy administrátorem zdejším byl Bartoloměj Bulovský, oddán byl ve zdejším chrámu Páně „bez ohlášení s dovolením nejosvícenějšího knížete Matouše Ferdinanda, arcibiskupa Pražského, urozený a statečný rytíř P. Ferdinand Schmidl ze Schmidu s urozenou pannou Františkou, rozenou Cellerovou“.
Obřadu tomuto přítomno bylo mnoho panstva světského i duchovního, mezi nimiž i sám arcibiskup Pražský Matouš Ferdinand Sobek (Zoubek?) se nacházel.

- 21 -

Od r. 1681 byla kolatura zdejší bez duchovního správce a všecky potřeby duchovní u lidu obstarával farář Chroustovický; na tamní faře jsou tedy všecky křty od toho času až do nového obsazení fary zdejší zaznamenány. Tehdejší farář Chroustovický Laurentius František Herrmann „spatřiv tolik změn v osobách duchovních správců zdejších, a tím skleslosť myslí věřících, vzdal se z vlastního popudu správcovství farnosti Chroustovické a z čistého soucitu přijal chudší faru zdejší“. 25/4 – 1683.

Faře zdejší však už na krátce vyměřeno žití.Trojovice totiž od r. 1679 náležely Janu Václavu Cellerovi z Rozenthalu, jehož manželka Anna Beatrix Cellerová, roz. Puchartová z Voděrad, dostala moc od Pražské konsistoře k přeložení fary z Trojovic do Hrochova Týnce. (Trojovice od zničení biskupství Litomyšlského (r. 1425) připojeny k arcibiskupství Pražskému, pod jehož vrchním církevním dozorstvím setrvaly až do r. 1784, kdy odevzdány biskupství Králové Hradeckému, již r. 1664 zřízenému.)

Příčina, pro kterou se tak stalo, byla nepochybně chudoba kolatorníků i záduší, trpělť asi kněz nouzí, a kostel mnohými nedostatky. Vždyť čteme zaznamenáno, že r. 1666 z almužny byla opatřena okna do kostela zdejšího. Když tedy uvážíme, že záduší nemělo ani takových příjmů, by kostelní opravy uhrazovati mohlo, dále, že Hrochův Týnec zámožnější osadou byl, a spíše tedy potřeby farního chrámu opatřovati, mohl než malá víska Trojovice, dále, že obě osady blízko sebe položeny jsou, a konečně, že za přeložení fary žádala šlechtičnakněžím a kostelům přející, dovedeme si vysvětliti, že nabytí žádaného dovolení ku přeložení fary nedělalo žadatelce as valných starostí.

Povinnosti ke zdejšímu kostelu, jež bylo potomnímu faráři Hrochovo-Týneckému plniti, byly snad tytéž, jako dosud. Každou třetí neděli totiž velké služby Boží, nepočítaje v to mše na druhý svátek po Božích Hodech připadající, ani mše o pouti zdejší (tu neděli po Božím Těle), na Archanděla Michaela, o posvědcení chrámu (tu neděli po sv. Václavu), v pondělí po posvědcení a na Dušičky.

Poslední farář Trojovický Petr Koukal stal se prvním farářem v Hrochově Týnci, kam se
r. 1704 přestěhoval. Ten podpisoval se z počátku „farář Týnecký a Trojovický“; později však ani on ani nástupci jeho přídavku posledního nedbali.

Poznámka opisovatele:
Mezi stranami 34-35 originálu je pěkná a jemná zdařilá perokresba na kreslicím papíře, dle obrazu, který je na faře v Hrochově Týnci.
Před perokresbou je napsáno: P. VÁCLAV PETR KOUKAL poslední farář Trojovický.

Stal se tudíž náš farní kostel filiálním Hrochovo Týneckého chrámu Páně a nám nezbývá než zaznamenati ještě osudy kostela od doby té.

Tak v první polovici XVIII. století vyhořel kostel, a stála-li ještě tehdy farní budova, padla i ta zhoubnému plameni za oběť. Než Premonstráté (tehdejší držitelé Trojovic)
r. 1744 vystavěli jej znova z kamene, s krytem šindelovým. Věže bývaly dvě, baňkovité, z nichž menší stála nad presbiteriem.

- 22 -

Než ani ten nedochován až na naše časy; neboť vyhořel 3/6 1855, takže ze stavby dřívější
zbyly jen holé, učouzené čtyři zdi a některé drobnosti z kostela vynešené.

Malý zvonek, kterým se „Anděl Páně“ vyzvánělo, upevněn na lípě před kostelem a po nabytém dovolení od Králové-Hradecké konsistoře pod zbylým klenutím nynější sakristie slouženy oběti mše svaté.

Prosili tudíž osadníci zdejší, přestavlčtí a zájezdečtí patrona kostela pana Šlechtu z Hrochova na Týnci Hrochově, by jim kostel vystavěl; když však ten prosbu zamítl, ujednotili se zmínění osadníci, že si kostel vystavějí sami. V roce 1860 byla stavba téhož dokončena, takže dne 18. listopadu sloužena v něm první mše.

Náklad na stavbu obnášel celkem 3 006 zl. 11 ¾ kr. k. m. a to: řemeslnická práce
1 421 zl. 9 ¼ kr.k.m. , materiál 1 197 zl. 39 kr., přívoz a nádenická práce 387 zl. 23 kr.k.m. V úhrnné částce této byla ale zahrnuta též částka per 315 zl., počítaná za přelití velkého
16ti centového (dle staré váhy) puklého zvonu, kterýž místo přelití byl 24/2 1860 na zmenšení výloh za více než 900 zl. k.m. prodán. Mimo to daroval Hrochovo-Týnecký gruntovní pán 4 000 tašek v ceně 56 zl., záduší pak odevzdalo částku 590 zl. co náhradu od asekurace vyplacenou, takže obnášelo vydání na vnějšek kostela jen asi 1 135 zl.k.m.

O vnitřní vyzdobení postaralo se více dobrodinců. Tak J.V. císař Ferdinand Dobrotivý jménem almužny daroval 300 zl., P. Eduard Prašininger, tejdejší farář Hrochovo-Týnecký, obraz Michala Archanděla nad hlavním oltářem, biskup Králové-Hradecký 40 zl., (za kteréž byl ornát opatřen), Josef Keller, majetník velkostatku v Přestavlkách dva malé oltáříčky
po straně evangelní, a téhož ředitel, Vojtěch Sýkora, jeden malý oltáříček sv. Vojtěcha a polštáříčky na oltář. Varhany postaveny téměř jen nákladem potomního učitele zdejšího Jana Pospíšila, kterýž, chtěje býti na místo zdejší sousedy Trojovickými a Přestavlckými navržen, zavděčoval se jim skvělým darem tímto.

I v pozdějších dobách našlo se několik šlechetných dobrodinců kostela. Tak sbírkou mezi zdejšími, přestavlckými a zájezdeckými kolatorníky docíleno , že mohl býti dne
25/2 1878 koupen nový kalich se stříbrnou kupou a patenou za 75 zl.
I obrazy nad hlavním oltářem vedle Archanděla Michaela visící, pak obrazy sv. Filomeny (r. 1877) a sv. Václava (r. 1879) sbírkami pořízeny byly.

Z obrazů starších nejpozoruhodnější jsou dva velké obrazy, z nichž jeden po straně epištolní, druhý po straně evangelní v lodi chrámové visí.
Na obraze prve jmenovaném vidíme u kříže Kristova tři premonstráty, z nichž jeden pod křížem se nacházející kotvu, odznak to naděje, drží. Z pravé strany spatřujeme přicházeti císařské žoldnéře. I slyšeli jsme výklad obrazu toho v tento smysl: Premonstráté, když viděli žoldnéře přicházeti, utekli se ku kříži se sochou Kristovou a slibovali: „Kdyby císař Josef nám všechno jmění skonfiskoval, budeme přece kříž (tj. náboženství křesťanské) hájiti“.
A okamžik ten zmíněným obrazem prý představen.
Na druhém obrazu viděti ženskou postavu, snad Marii Pannu, kterak spouští roucho stojícímu premonstrátu, a dále vidíme tam biskupa, dole sv. Vojtěcha, an podává témuž rozevřené písmo svaté. Představujeť prý obraz tento napomenutí Marie Panny(?) a
sv. Vojtěcha (?), by premonstráti nestrachovali se o statky pozemské, by jen horlivě hlásali slovo Boží, Ona, že se o jejich tělesné potřeby starati bude sama.
- 23-

Nejstarším obrazem podobá se nám býti obraz Nejsvětejší Trojice, pod varhanami umístěný. Ostatních obrazů a obrázků je takové množství, že jimi kostel až nevkusně je přeplněn.

Mimo obrazy nachází se při kostele zdejším starobylý kalich s patenou a několik obřadních knih ze starých dob. Na roucha mešní jest kostel náš chudičký. Máť mimo mešní potřeby jen jeden ornát sváteční, a jeden pohřební. Z ostatních 6 starých ornátů jen jeden (modrý) zřídka kdy upotřeben bývá.

V hrobce, již poblíž kazatelny pozorovati možno, pochováni byli, pokud nám známo, Jaroslav Talacko z Ještětic na Přestavlcích ( zemřel l0/5 1684) a paní Sidonie Žofie Talacková z Ještětic na Přestavlkách (+ 1708 13/4).

Vyjdeme-li z kostela na zvonici, nalézáme tam jen dva zvony, z nichž větší sv. Michal ulit
r. 1762, a býval prostředním zvonem před vyhořením kostela r. 1855. Bývalý malý zvonek, praskl a chován jest na faře Hrochovo-Týnecké, a kolatorníci hodlají místo něho opatřiti zvonek větší, chrámu zdejšího důstojnější. Nynější malý zvonek „umíráček“ opatřen r. 1859 nákladem obce.

U kostela na straně půlnoční a polední je starý hřbitov, na nějž se až do r. 1870 pochovávalo. V jihozápadním rohu starého hřbitova, naproti dveřím na zvonici vedoucím, stávala až asi do r. 1840 kostnice, do níž po schůdkách dolů se sestupovalo. Bývával totiž
u katolíků obyčej, že příbuzní při kopání nového hrobu sbírali a v bílých loktuškách a neb bez nich ukládali setlelé kosti v kostnicích. Tím za staletí nahromadilo se v kostnicích veliké množství kostí. Císař Josef II. zakázal však ukládání kostí v kostnicích, a nařídil nechávati kosti v hrobě až setlejí. Zbylé místo po kostnici srovnáno se zemí, takže nyní není po ní ani památky.

Jak již výše podotčeno, pochovávalo se na starý hřbitov okolo kostela se rozkládající až do roku 1870, od kteréžto doby – krátce před sv. Kateřinou - počalo se na novém hřbitově pochovávati.

Jmění kostela je skromné; náležiť k němu 6 jiter 506 čtverečních sáhů polí, jež Hrochovo-Týnecký farář za funkce kostelní má v užívání, a jmění nadační celkem obnáší 2 097 zl.

Roční příjem páčí se průměrem na 120 zl., a to: úroky z nadačních peněz obnášejí celkem
93 zl. 8 2/10 kr. a funerálie as 30 zl. Stálé vydání, jež z úroků nadací vypláceti jest, činí:
(Následný přehled , který je v originále psán drobným písmem a strojem je obtížné jej v původní podobě přepsat, bylo nutno rozdělit do dvou částí a je uveden na následující
stránce.)

- 24 -

l část o b l i g a c e
Zakladatel fond číslo datum jistina roční úrok___
Sidonie Žofie státní
Talacková obligace 59870 l/8 1871 40 zl 1,68

Regina a Karel státní
Celler z Rozenthalu obligace 59870 1/8 1871 1008 zl 42,336

Jan Jindřich státní
Keller obligace 59870 1/8 1871 80 zl 3,36

Jan David soukr.dlužní
Reinit z Ehrenheimu úpis v H.Týnci 1/5 1843 126 zl 6,30

Josef Fanfulík obligace 598o7 1/8 1871 63 zl 2,646

Barbora Doležalová obligace 24512 1/4 1871 50 zl 2,10

Josef a Františka
Chourovi obligace 24512 1/4 1871 130 zl 5,46

Matěj Skála obligace 59870 1/8 1871 100 zl 4,20

Jan a Barbora na mlýně
Remšovi v Přestavlkách 4275 20/4 1869 500 zl 25,00
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ÚHRNEM ………………………………………… 2 097 zl 93,092

2. část
Zakladatel roční závazek z toho připadá pro
úrok faráře řed.kůru kostelníka ministranty kalkanta chudé kostel
___________________________________________________________________________
S.Ž. l,68 l mše
Talacková s příležit. 1,12 - - - - - 0,56
R. a K. 42,336 35 v Týnci 34,94 - - 0,672 - - 6,72
Celler z Rozenthalu 17 Trojov.
J. J. Keller 3,36 2 mše příl. 2,688 - - - - - 0,672
J. D. Reinit 6,30 l zpív.příl. 2,605 1,05 0,42 0,105 - 1 ,54 0,56
J. Fanfulík 2,646 2 mše příl. 2,016 - 0,252 0,042 - - 0,336
B. Doležalová 2,10 l mše příl. 1,90 - 0,05 0,03 - - 0,12
J.a F.Chourovi 5,46 2mše příl. 4,25 - 0,40 0,04 - - 0,77
M. Skála 4,20 l mše příl. 2,96 - 0,40 0,04 - - 0,80
J.aB.Remšovi 25,-- 2 mše příl. 5,10 6,0 0,40 0,10 0,20 12,50 0,70
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------ÚHRNEM 93,092 57,603 7,05 1,922 1,039 0,20 14,04 11,238

- 25 -

Ostatní vydání na kostel, totiž opatřování světla, správ všelikých a p. musí býti kryto z funerálií (které v posledních časích jsou menší než vydání nastalá) a ze zbytku úroku z nadačních peněž. Tím se dá vysvětliti, že záduší zdejšího kostela nejen že nemá žádného hotového kapitálu, nýbrž ono dluhuje a to: Řepnickému kostelu od r. 1876 částku
12 zl. 50 kr., a Týneckému 72 zl., kterážto suma se nejnověji podniknutými opravami a postavením bleskosvodu (3/7 1884) značně zveličí.

- 26 -

Škola

Kdy v Trojovicích škola povstala, nelze určiti, že však již v dávné minulosti, jisto. Neboť, když fara zde stávala, byl zde zajisté též kantor (počesku = zpěvák), kterýž se zabýval vyučováním mládeže.

Nesmíme se však domnívati, že tehdejší učitel zaměstnával se jen školou. Učitelem býval obyčejně nějaký muž, ve čtení a psaní zběhlý, kterýž vyučoval za nepatrnou odměnu jen po dobu zimní, v létě pracoval o polní Boží ourodě jako jiný osadník. Však ani v zimě nezaná-
šel se jen vyučováním. Dítky totiž sešly se k němu do chudičké světničky, a on provozuje své počestné řemeslo, hluk nepůsobící (nejčastěji krejčovinu), volal žáčka po žáčku „k odříká-vání“ a jen sem tam nějaký výklad přičinil. Často však se vyskytl v tak prostičkém muži znamenitý vychovatel, takže i z okolí k němu mládež posílána bývala.

I čteme zaznamenáno, že po smrti Václava Talacka z Ještětic (+1591), pána na Rosicích, zůstalo 5 dítek nezletilých. Starší dva synové chodili tehda do školy, jsouce v opatrování
u strýce svého Jana na Trojovicích, jenž je liternímu umění „a jiným cnostem vyučovati dal“. Musela zde bývati tedy v tom čase dobrá škola, na které buď farář aneb dobrý učitel vyučovati musel.

Z jiné zprávy, jež zaznamenána jest ve farní matrice, dovídáme se, kdo před r. 1665 kantorem zdejším byl. Čtemeť tam: „Poctivý mládenec Kristian Robertstein z Hamer Bysterských potvrzen jest ve stav svatého manželství s poctivou dívkou Ludmilou, pozůstalou po nebožtíku Janu Ježkovi, někdejšímu kantoru Trojovickém.“ Zpráva tato zapsána
V r. 1665, od kteréž doby nenašli jsme žádné zprávy až k r. 1676. Z té dovídáme se, že zde byla škola s kantorem, již navštěvovalo v zimě 4 – 5 žáků, v létě žádný. R. 1682 býval zdejším kantorem a varhaníkem Fridrich Hampela.

V dobách pozdějších, kdy fara odtud přenesena byla, zanikla i škola zdejší.

Po vydání normatu školního r. 1774 posílávali Trojovští obyvatelé děti školou povinné do Řestok (z Přestavlk do Týnce). Tím se počet školních dětí v Řestokách rozmnožil, a poněvadž neměli žádné školní budovy, pomýšleno na to, by tam prostranná budova školní vystavěna byla.

I byla r. 1792 požádána administrace panství Hrochovo-Týneckého, by přispěla ku stavbě oné aspoň stavivem. Výše uvedená administrace nevyhověla žádosti této, a to proto, že počet školou povinných dětí obcí Trojovic a Přestavlk činí 127, dále že dítky z Přestavlk do Hrochova Týnce mají přes l/2 hodiny cesty: nýbrž vyjednávala s c.kr. krajským úřadem chrudimským o zřízení školy v Trojovicích. Žádosti té vyhověno, filiální škola v Trojovicích zřízena, a na nově zřízené škole stal se r. 1821 učitelem Václav Sýkora,
28. prosince r. 1797 v Týništi narozený. Služné jeho obnášelo celkem 106 zl. 14 l/2 kr., a to:

Od Trojovských: 60 zl.(zač ale všickni od placení školného za své dítky osvobozeni byli)
Koleda 2 zl. /která však do smrti tehdejšího učitele týneckého jemu
vyplácena byla.)

- 27 -

Od Přestavlckých: Školné od katolických dítek 15 zl. 28 ½ kr.
od israelitských dítek 18 zl. 24 kr.
Mimo to užíval učitel od Přestavlckých kousek obecního pozemku, jehož
výnos určen na 1 zl. 30 kr.

Příspěvek na dříví 35 kr., mimo kteréž dostával učitel 6 sáhů dříví pro školní světnici, a
1 sáh dříví na vytápění při opakujících hodinách (což však ve fasích udáno nebylo.).

Po smrti Týneckého učitele náleželo Trojovskému tak zvané posnopné (celkem 2 měřice
10 mázlíků), jehož peněžitá částka obnášela 3 zl.30 kr. Mimo to po smrti Týneckého učitele připadla by zdejšímu učiteli štola, jejíž výnosnosť určena na 40 zl. u/u, což však ve fasích též uvedeno nebylo, nýbrž jen poznamenáno. (Tato fassí vyhotovena 16/2 1822.)

Vyučování udíleno zatím v soukromých domech, než byla školní budova vystavěna. Patronem školy zdejší byl držitel panství Hrochovo-Týneckého, kterýž – jsa k tomu patronstvím vázán – opatřil všechno stavivo, jež občané trojovičtí a přestavlčtí odvezli.

Mezi tím učiteli zdejšímu nově vyhotovenou fassí z r. 1826 poněkud příjmy zvýšeny byly, obnášelyť 130 zl. Mimo to musel se Hrochovo-Týnecký učitel Konstantin Jelínek protokolárně zavázati, že Trojovickému učiteli bude jako náhradu za příjmy ze štoly zdejší plynoucí nahražovati ročně 16 zl.
To všechno sprostředkovali patronátní úředníci.

Krátce nato panství Hrochovo-Týnecké prodáno rytíři z Lilienwaldu, který nechtěl patronem školy Trojovické býti, a chtěl, by Trojovská obec sama své škole patronem byla. Obec nechtěla patronství na se vzíti, a to z té příčiny, že by musela školní budovu sama stavěti, dříví k topení opatřovati, učitele vydržovati a p., a dovolávala se toho, že jí dřívější vrchností vystavění školy slíbeno bylo. Roku 1834 shořela v Hrochově Týnci škola, a tu, poněvadž by byla měla vrchnosť dvě školní budovy na panství svém stavěti, pokusil se tehdejší ředitel panství Jan Kozlík bez vědomí občanů zdejších o to, by Trojovice a Přestavlky přiškoleny byly ku Hrochovu Týnci, kdež o jednu místnosť více v nové školní budově postaveno býti mělo.

Plány na budoucí Týneckou školu byly c.kr. krajským úřadem potvrzeny, a teď teprv poslán do Trojovic a Přestavlk rozvrh, kolik staviva mají občané na školu HrochovoTýneckou dodati, a byli volání i k pracem u stavby budovy oné. Tu nastalo zděšení u obyvatelů přiškolených obcí a oni práci té podrobiti se nechtěli, nýbrž odvolávali se na jistý guberniální dekret, že v Trojovicích škola stavěti se má. Dále dokazovali, že se jim mělo oznámiti v roce 1821, kde všechno stavivo (jež nyní po tolika letech rozsypané, shnilé a pokradené bylo) pohromadě měli, by se na nikoho nespoléhali, že by si byli školu dávno vystavěli. Než marné dovolávání! Jak očitý svědek tehdejší učitel Frant. Xav. Turka, kterýž
l. ledna 1837 stal se nástupcem do Bližňovic odešlého učitele Václ. Sýkory tvrdí, byli občané Trojovští a Přestavlčtí „kvaltem dle pořádku poprve 24 hodiny, a když přece přiškoliti do Týnce nechtěli, 48 hodin železy sužováni, a jakož vězni na potupu bláto na ulici škrabati museli“. Než ani to nepomohlo, Trojovští se přece přiškoliti nechtěli. I chystána jim exekuce vojenská, před kterou ze strachu žádána biskupská konsistoř Králové-Hradecká, by škola z Trojovic brána nebyla, že občané sami učitele svého vydržovati si budou. Tím byly další tresty zamezeny. x)
- 28 -

x) Tato nově zřízená škola nestala se však filiální, jakou dříve bývala, nýbrž prohlášena
pouze za „školpomocnickou štaci“ (egafilfkartion).

Dne 16. března 1837 vyslána tedy c.kr. krajská komise do Hrochova Týnce, kteráž měla ustanoviti příjmy učitele v Trojovicích. I ujednáno k návrhu ředitele Jana Kozlíka, by z každého čísla v Trojovicích a v Přestavlkách platili učiteli půlzlatník. Poněvadž bylo v Trojovicích 68 čísel a v Přestavlkách 75 čísel, vyměřena služba učiteli zdejšímu na
143 půlzlatníky, čili na 71 zl. 30 kr. k.m., mimo kterou neměl žádných jiných příjmů, neb
ani školního platu nesměl učitel od rodičů žádati. Štolu, posnopné a koledu, které jakmile byly plány na novou budovu školní v Hrochově Týnci schváleny, hnedle přiřknuty Týneckému učiteli Konstantinu Jelínkovi, měl užívati Trojovický učitel teprv po smrti Jelínkově. Oněch 16 zl.k.m., kteréž jako náhradu za štolu zdejší učitel od Hrochovo-Týneckého bral, se vypustilo.

O patronátu, stavbě školy a dodávání paliva (zač nyní znova Trojovičtí a Přestavlčtí prosili), nechtěl ředitel ani slyšeti, i uvázali se v to po dlouhém rozvažování občané zdejší a přestavlčtí sami, následkem čehož oni patrony školy své byli. Ještě dvakráte sice žádali aspoň o stavivo ku stavbě školy, než vždy byli odmrštěni.

(Pozn. Přestavlčtí od své vrchnosti dostali materiál, trojovští však i ten museli koupiti.
Palivo dáváno: od přestavlckého dvora 2 sáhy, od přestavlcké obce l ½ sáhy, od trojovické obce 3 ½ sáhy.)

O ujednáních před výše uvedenou c.kr. krajskou komissí sepsán protokol, kterýž c.k. gubernialnímu úřadu pražskému ku schválení předložen byl. Schválení protokollu onoho však bylo odepřeno, poněvadž plat učiteli byl skrovně vyměřen, přípisem pak ze dne 14. září téhož roku č. 40.070 nařízena nová komisse, kteráž by služné učiteli zvýšila.

I sešla se komise dne 15. března 1838, a placení po půlzlatníku zrušeno, a nastalo placení školného, kteréž bylo trojího druhu. V prvém druhu platilo se l kr., ve druhém
l ½ kr. a ve třetím druhu 2 kr. k. m. týdně, což (po odrážce chudých) 81 zl. 51 kr. k.m. obnášelo. Mimo to opáčeny byly všecky příjmy, které Týnecký učitel jen do své smrti od školy Trojovské užívati měl, vyměřeno tudíž služné učiteli zdejšímu na 130 zl. k. m.

Nyní měla býti fassí učiteli napsána, než s napsáním jí se odkládalo, a než k tomu došlo, vyšel dne 22. 7. t.r. dekret dvorské studijní komisse za příčinou vyskytlé se případnosti k vysvětlení §. 188. politického zřízení školského, že při odškolených, ale ne vyfařených obcích má štola, posnopné a koleda náležeti učiteli mateřské školy. Poněvadž Týnečtí se té případnosti přidrželi, a dokazovali, že Trojovice a Přestavlky od Týnce odškoleny jsou, zmenšeno následkem toho v nyní vydané fassí nedávno ustanovené služné na 100 zl., a nic nespomohlo odvolání se k c.kr. krajskému úřadu, ani ke guberniu, služné se nezvětšilo, štola, posnopné a koleda na dlouhý čas (až do vánoc 1849) náležely k Týnecké škole.

V době té působil na škole zdejší Fran. Xav. Turka, dřívější podučitel v Kolstelci u Chrasti. On se dočkal vystavění nové (nynější) školní budovy, kamž se 12. ledna 1843 odstěhoval, a tam vyučovati počal.

- 29 -

Stavba ta vyžadovala náklad as 1 000 zl., a vydržování školy i učitele bylo pro nevelmi bohaté rolníky Trojovské a Přestavlcké obtíží, což je přinutilo, že dne 12. prosince r. 1847 žádali „v nejhlubší poníženosti svou milostivou vrchnosť a doufali, že ponížená prosba vyslyšána bude“, by patronství jejich přijala. Než žádosť ta opět zamítnuta.

Tím časem řepnický učitel zemřel, a za místo po něm žádal Fr. Turka. Tam však působil po 23 léta podučitel Jan Vrbata, kteréhož měli kolatorníci rádi, a chtěli ho míti svým učitelem.
Protož vymohl Fr. Turka již předem Vrbatovi praesentaci od sousedů Trojovských a Přestavlckých pro školu Trojovickou, a slibil mu odváděti 36 zl. 34 1/2 kr. k.m. , roční to příspěvek, kterýž řepnický učitel od vrchnosti brával. To vše učinil jen proto, aby mu Vrbata v nabytí místa na Řepníkách nepřekážel.

Skutečně byl Fr. Turka praesentován vrchností Hrochovo-Týneckou, a jsa později ustanoven definitivně, opustil 27. 1. 1848 školu zdejší, a na místo jeho nastoupil výše vzpomenutý Jan Vrbata. Než nebylo mu souzeno dlouho při škole Trojovské působiti. Fr. Turka zemřel na Řepníkách, a Jan Vrbata praesentován byv 26. září 1850 na místo ono 9. října téhož roku se odstěhoval.

Týž žádal v r. 1850, aby mu obec ohradila plotem aspoň kousek dvorečka, neboť do toho času mimo samotné šk. stavení neměl učitel zdejší nic, kam by potřeby své bezpečně ukládati mohl. Ale tehdejší rychtář Václav Jelínek z č. 27, a rolník Jan Kysela z č. 34 namítali, že ohrazením dvorku zúží se jim cesta na dvory, takže by vjezd do statků jejich byl znesnadněn. Proto když učitel viděl, s jakým odporem přání jeho se potkalo, dále že mnozí hubovali na nový zbytečný (!) výdaj, uvoloval se sám , že ze svého soukromého jmění slušnou částkou na ohrazení dvorka přispěje. Než ani to nebylo přijato, a J. Vrbata od sousedů (patronů to školy) znova odmrštěn. Podal tedy proti jednání takovému stížnosť ku krajské vládě do Pardubic (Pardubice totiž od r. 1850 – 1855 byly krajským městem.)

Odchodem J. Vrbaty a neobsazením pozdějším protáhlo se vyřízení stížnosti oné až do jara r. 1853. V témž roce byla držána veřejná držba na vystavění nynější zdi kol dvorka u školní budovy, jež připadla slatinskému staviteli Fr. Schmoranzovi, kterýž uvolil se ji vystavěti za 307 zl. Teď teprv poznávali sousedé zdejší, oč se ošidili, že doma v míru se nevyrovnali, leč bylo již pozdě. Za zeď, která mohla býti za 100 zl. postavena, a snad ještě laciněji, museli zaplatiti 307 zl. Částka ta rozdělena dle daní na přiškolené poplatníky z Trojovic a Přestavlk.

Přestavlčtí však mysleli, že rozvrh onen je pro ně nespravedlivě sdělán i podali proti němu odvolání. Tvrdili totiž, že při stavbě školní budovy platili pouze l/3 celého nákladu, že tedy i nyní nenáleží jim více než l/3 na zeď u dvorka uhražovati. Když však prohlédnuty byly staré protokolly o stavbě školy, poznáno, že sice připadala na poplatníky přestavlcké jen
1/3 nákladu, ale to proto, že velkostatek z milosti, ne tedy z povinnosti, dodal mnoho materiálu na stavbu onu. Bylo tedy odvolání jich marné, a náklad na vystavění zdi na trojovické a přestavlcké dle daní rozvrhnut.

- 30 -

Po odstěhování se Jana Vrbaty byl vikariatním úřadem Trhovo-Kamenickým na školu zdejší dosazen co zatímní učitel Jan Hrdlička ze Seče. Za místo to pak podáno 7 žádostí, z nichž shromáždění sousedé Trojovští a Přestavlčtí co patroni praesentovali provisora svého Jana Hrdličku. Schůze se však neúčastnil Jan Štěrba, kterýž se dostavil teprv, když již množí ze schůze odešli domů. Zbývající pak sousedy přemlouval, by praesentovali Jana Sháněla, podučitele v Kostelci u Chrasti. Mnozí zrušili tedy dřívější usnesení své, přisvědčili návrhu tomuto, praesentovali Jana Sháněla, a ještě té noci praesentaci k podpisování roznášeli. Ale druhého dne ostatní, kteří setrvali na původním návrhu, chtěli, by se sezval výbor z Trojovic a Přestavlk do školy k nové volbě, kteráž dle návrhu Přestavlckých lístky díti se měla. Než přátelé Sháněla z bázně před prohrou nepřivolili tomu, a schůze neměla žádného výsledku. Řiditel Přestavlcký Vojt. Sýkora sezval sobě občany tamější, by volili sami pomoci lístků, jež zapečetěné do Trojovic odeslali s vyzváním, by Trojovští taktéž učinili. Než strana Sháněla ani tomu nepřivolila. Po krátkém čase beze všeho vyhotovila strana tato potajmu praesentaci Janu Schánělovi, jíž zaslali školnímu dozorství Trhovo-Kamenickému. Trojovští se o tom dověděli teprv, když již praesentace zaslána byla biskupské konsistoři. Hnedle protestovali proti oné praesentaci několika sousedů, a nedlouho na to došla obou obcí zpráva od c.kr. podkrajského úřadu v Chrudimi, že jest přáním biskupské konsistoře, by c.kr. podkrajský úřad komissí volbu učitele Trojovského předsevzal. Při volbě konané 3l. prosince byl praesentován Hrochovo-Týnecký podučitel Vojtěch Sedlák, jeden z těch sedmi žadatelů, kterýž po obdržení dekretu přistěhoval se dne 20. srpna 1851 do Trojovské školy. Zatímní učitel Jan Hrdlička vrátil se zpět do Seče.

Za působení Vojtěch Sedláka konána 24. dubna 1854 svatba Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I., kteroužto slavnosť připomínají dva stromky, mládeží školní blíže školní budovy vsazené, kteréžto proto „stromy císařské „ slují.

Hmotné postavení učitelů v čase tomto bylo smutné. Nechceme se obírati vypisováním
toho, čeho se jim nedostávalo, neboť za všeobecné známé to považujeme, nouze jejich byla tak veliká, že i samému c. kr. ministerstvu zželelo se pěstitelů mládeže a nařídilo dne
8. dubna 1854:
l. že představeným pod zodpovídáním náleží školní plat a jiné dávky učitelům patřící
vyupomínati, a do určitého času patřičně a úplně odvésti, a po
2. že se školní plat, počítaje l. červencem zvýšiti a zjistiti musí.

I bylo c. kr. politickým úřadem v Chrudimi představeným přiškolených obcí Trojovic a Přestavlk oznámeno, by dne 7. prosince 1854 spolu s obecními radními ku držané komissí za zvýšení školního platu se dostavili. I ujednáno u přítomnosti zastupitelů přiškolených obcí, školního dohližitele a učitele, že se má školní plat zvýšiti, a za domácí chudé že budou obce nejmenší školné (47 kr. k. m. ročně) platiti, za cizí chudé že bude platiti příslušná obec. Tím bylo učiteli – ač ne mnoho – přece částečně pomoženo.

Dne 3l. července 1859 zemřel Vojtěch Sedlák, načež si občané zvolili učitelem Jana Pospíšila, podučitele sečského, kterýž od biskupské konsistoře 15. září skutečným učitelem ustanoven byl. Když pak se stal tento farním učitelem ve Svídnici, zvolili si zastupitelé obcí Trojovic a Přestavlk dne 20. února 1864 samostatného podučitele Bližňovického Františka Novotného, který se dne 3. března přistěhoval a l0. března obdržel dekret o biskupské konsistoře.

- 31 -

Za něho přešla moc nad školami z rukou kněžských do rukou státních, a posledním dozorcem stavu kněžského byl P. Antonín Treytnar, děkan Chrastecký, kterýž konal ještě
23. června 1868 „školní visitaci“. Patronství, kteréž dosud náleželo zastupitelstvům obcí Trojovic a Přestavlk, přešlo novými zákony na c.k. okresní školní radu Chrudimskou, moc vikariatního dozorce přešla na c.k. okresního inspektora školního, člena to okresní školní rady, a moc biskupské konsistoře přešla na c. kr. zemskou školní radu Pražskou. V každé obci školní zřízena místní školní rada, jíž v první řadě náleží starati se o svou školu.

Dřívější fassí pozbyly platnosti, veškeré dávky, odváděné učiteli, odváděny jsou od nynějška c. kr. berním úřadům, odkudž učitel v předlhůtních částkách vyplácen jest. Služné učitele Trojovického od l. října l870 doplněno na 400 zl., a od 1. ledna 1878 zvýšeno na 450 zl, a to 50ti zlatovým funkčním přídavkem za vykonávání prací se správou školy spojených. Když škola ve dvojtřídní proměněna byla, zvýšen funkční přídavek o 50 zl., takže nynější služné řídícího učitele obnáší 500 zl., a služné mladšího učitele 350 zl. Pole, jež přestavlcká obec učiteli v užívání darovala, a jehož čistý výnos ve fassích školních vypočten na 1 zl. 30 kr. k.m., a pak na 4 zl. 42 kr. r.č., bylo užíváno učitelem až dokonce r. 1877, načež dáno ve spravování místní školní radě, a ustanoveno, by užitek obrácen byl k uhražení školních výloh obci školních uložených.

O blahodárném účinku nových zákonů školních není potřebí současníkům se rozepisovati, potomstvo pak důkladných zpráv dočte se v dějinách vychovatelství a školství, protož o tom pomlčíme.

Na začátku března 1877 odstěhoval se Fr. Novotný, dosavadní učitel v Trojovicích na Včelákov, obdržev místo řídícího učitele na tamní škole. Na uprázdněné místo v Trojovicích jmenovala zatímně c.kr. okresní školní rada Chrudimská Josefa Vojáčka, mladšího učitele z Hrochova Týnce. Tento zůstal v Trojovicích do konce srpna téhož roku, co zatím konkurs několikráte vypsán byl. Poněvadž nikdo za místo to nežádal, ustanovila c. k. okresní školní rada taktéž zatímně Fr. Herru, mladšího učitele z Chrasti, jenž na místě jmenovaném působil do 30. srpna 1878.

(Poznámka.
Že o místo učitele při škole zdejší nikdo se nehlásil, dlužno hledati v té příčině, že o učitele byla nouze, kteráž zaviněna tím,
l.) že mnoho starších učitelů dáno do výslužby a mladých sil nebylo, a po
2.) že školy hromadně zřizovány a o třídy rozšiřovány, čím nedostatek učitelstva jevil se ještě citelněji. Vybíraliť si učitelé tudíž místa lepší, kterých hravě nabyli, a místa špatnější zůstávala mnohdy na škodu školy zatímně obsazena, kolikráte silami, které ani v ústavě učitelském nebyly, a o škole ani zdání neměly.)

Ku znova vypsanému konkursu přihlásil se o místo při škole zdejší Josef Bačkovský, tehdy učitel na Žumberce, který na místo jmenované 8. června l878 praesentován byl. Poněvadž ustanovovací dekret praesentovanému dlouho posílán nebyl, a vyučování již počíti mělo, ustanovila c.kr. okresní školní rada Jindřich Pitru, kandidáta učitelství ze Soběslavi, aby na ten čas místo učitelské zastával. Dne l. října l878 nastoupil zde na místo učitelské Josef Bačkovský, a Jindřich Pitra zase na jeho místo v Žumberce.

- 32 -

Manželka Bačkovského, Veronika, uvolila se zdarma vyučovati dívky školní ženským ručním pracem, a vyučovala také bezplatně od l. ledna 1879 až do l. ledna 1880, načež byla jí pro příští léta (od l. ledna 1880 počínaje) remunerace 48 zl. c. kr. okresní školní radou poukázána.

Za něho rozšířena škola zdejší ve dvojtřídní, a prvním mladším učitelem při škole zdejší byl Bohuslav Jeremiáš, dříve mladší učitel v Rosicích. Tento počal l. srpna v najaté místnosti v č.p. 25 vyučovati. Bytem byl v čp. 34.

Působení jeho trvalo zde l rok, neboť od l. září 1880 počal vyučovati v Hrochově Týnci, a na jeho místo nastoupil Karel Kálal, kterýž – ač opatřen vysvědčením dospělosti učitelské – zastával místo ono zatímně, neboť za definitivní ustanovení nežádal.

V brzku na to staly se změny jak v osobě řídícího učitele, tak i industrialní učitelky. Dosavadní řídící učitel Josef Bačkovský ustanoven učitelem při chlapecké škole v Chrudimi, kam se 25. února 1881 přesídlil. S ním odešla manželka jeho Veronika, industrialní učitelka zdejší. Na uprázdněné místo řídícího učitele dosazen zatímně vynesením c. kr. okresní školní rady ze dne 14. února l88l č. 537 Jan Roček, dosavadní učitel v Slatinanech, a industrialní učitelkou stala se vynesením z téhož dne č. 535 sestra jeho Antonie, kteříž dne 28. února na nové své stanoviště přibyli. (Zatímní řídící učitel později dekretem č.kr. zemské školní rady ze dne 6. července téhož roku definitivně potvrzen byl.)

Za něho upravena budova dřívější jednotřídní školy ve dvojtřídní. Z bytu řídícího učitele (v severní polovici školní budovy) postavena třída jedna a kabinet pro učebné pomůcky, a z dřívější třídy příčkou povstala třída menší a byt pro mladšího učitele. Pro řídícího učitele vystaveno nové obydelní stavení poblíž školní budovy na spáleništi č. 36. –
I přestěhována tudíž první třída z místnosti najaté do budovy školní, a počato zde vyučování dnem l. září l88l. Náklad na rekonstrukci staré školní budovy ve dvojtřídní a na postavení bytu pro řídícího učitele obnášel as 5 000 zl.

Mladší učitel Karel Kálal praesentován byv na místo mladšího učitele v Počátkách, opustil školu zdejší 30. srpna 1881, a na místo jeho nastoupil Čeněk Pikl, absolvovaný kandidát učitelství. Ten však za příčinou plicního neduhu obdržel na druhou polovinu r. 1885 dovolenou, pro kterouž příčinu v době od l. září do 3l. prosince byl zastáván Karlem Zákouckým. Prvního ledna l886 Vincenc Pikl na místo své nastoupil, a potrval při škole zdejší až do 3l. srpna téhož roku, kdy totiž odebral se na nové působiště své, do Hrochova Týnce. Na uprázdněné místo po něm nastoupil Karel Kudrna, jsa dekretem sl. c. k. okresní
školní rady ze dne 19. 8. č. l960 jmenován zatímní podučitelem. Týž působil ve stejné hodnosti v Hrochově Týnci, odkudž přeložen na školu zdejší, kde od l. září l886 působí.

Náboženství na škole zdejší vyučuje kaplan z Hrochova Týnce, který – jakožto náhradu za povoz, jenž mu má obcí poskytnut býti – za každou cestu bere 80 kr. r. č.

Poněvadž během času počet žákyň ženským ručním prácem vyučovaných vzrostl, zavedeno od l. ledna l888 vyučování ve dvou odděleních, v každém po třech hodinách týdenních. Industrialní učitelce vyměřeno celkem 108 zl. r. č.

Toť asi nejpodstatnější změny, které v posledním čase při škole zdejší se staly.
- 33 -

Jiné pamětihodnosti.

Křížky u rozcestí

Za starých časů, kdy železnic k dopravě potřebného obilí užito býti nemohlo, mívala každá velká neúroda v zápětí všeobecný hlad a z něho povstalý mor. I čteme zaznamenáno, že v Čechách panoval velký hlad v létech 1281., 1318., 1362., 1681., 1712. a 1772. Zbožní obyvatelé prosívali Boha za slitování, a aby modlitby jich spíše jim pomáhali, stavívali kapličky a křížky, u kterých ke společným modlitbám se scházívali.

I u nás r. 1772. postaven křížek u rozcestí Nabočansko-Honvického za týmž účelem. Původně byl celý z kamene, teprv později na kamenný spodek umístěn nynější křížek železný. Na podstavci pak čteme následující nápis:
1772.
Před křížem Ježíše vždy uctivě smekej a nábožně Svého Spasitele vzývej!
Obnoven nákladem obce Trojovické l. 1867. Obnoven r. 1878.

Druhý kamenný křížek za dvorem u silnice postaven r. 1867. od majetníků č.p.9
Jakuba a Kateřiny Maršových. Ti, když odevzdávali živnosť svou synovi Františkovi, žádali, by složil takovou částku peněz, z jichž úroku by řečený křížek potřebnou opravu zajištěnou měl. Ten však místo toho se uvázal, že on a každý následující majetník usedlosti té bude vždy povinen opravy na jmenovaném křížku říditi, což též v pozemkových knihách jako břemeno u čísla toho vtěleno jest.
Nápis na kříži onom zní na straně přední:
Kdo ve mně věří a následuje mne, nezahyne, ale bude míti život věčný.
Ponížil sebe samého, poslušný jsa učiněn až do smrti, a to smrti kříže.
Léta Páně 1867.
Na straně zadní:
Tento kříž jest vystavěn ke cti a chvále Boží nákladem Jakuba a Františky Marešových z Trojovic, a na památku obyvatelům Trojovským. – Léta Páně 1867.

Škoda jen, že nápisy obou křížků jsou plny pravopisných chyb!

Rychetské sýpky

Neúroda v roce 1771. a z toho povstalý hlad v r. 1772 – o kterém jsme se již výše zmínili – zavdal císaři Josefovi II. podnět k nařízením o stavění rychetních sýpek, kam byl zavázán každý sedlák a chalupník jistou částku obilí z let úrodných pro léta neúrody ukládati.

Zdejší osadníci (z č.p. 13., 15., 16., 17., 18., 19., 20., 21., 22., 23., 25., 26., 27., 31., 32., 33., 34., 55.. a 72.) odváděli obilí do rychetní sýpky Hrochovo-Týnecké, kteráž sýpka byla společná pro poddané celého tohoto panství. Sýpky však trvaly jen do r. 1850., kdy byly zrušeny, zbylé obilí prodáno a stržené peníze uloženy v tak zvaných kontribučenských záložnách. Záložny ty spravovány byly voleným výborem, a podílníci pak brali z peněz na ně připadajících nepatrný úrok. V nejnovější době (r. 1882.) utvořeny z nich „okresní hospodářské záložny“.

- 34 -

Chrudimská okresní hospodářská záložna povstala z kontribučenských záložen choltické, chroustovické, chrastecké, chrudimské, heřmano-městecké, hrochovo-týnecké, kočské, pardubické, přestavlcké a rosické. Spravována je 160 delegáty, kteří si volí svého starostu a jiné členy výboru.

Základní jmění okr. zál. chrud. páčí se na 79 703 zl. 03 kr., ze které sumy připadá na bývalé panství Hrochovo Týnecké 2 227 zl. 01 kr., a na Trojovice 611 zl. 70 kr., a to:

Na číslo pop. 13. …… 18 zl.57 kr. 25. …… 50 zl. 40 kr.
15. …… 50 zl. 42 kr. 26. …… 50 zl. 40 kr.
16. …… 50 zl. 26 kr. 27. …… 46 zl. 54 kr.
17. …… 20 zl. 28 kr. 31. …… 19 zl. 02 kr.
18. …… 35 zl. 65 kr. 32. …… 18 zl. 60 kr.
19. …… 19 zl. 27 kr. 33. …… 8 zl. 09 kr.
20. …… 35 zl. 42 kr. 34. ……. 18 zl.15 kr.
21. ….. 70 zl. 84 kr. 55. …… 15 zl. –
22. …… 19 zl. 68 kr. 72. …… 46 zl. 54 kr.
23. …… 18 zl. 57 kr.

Silnice

Až do r. 1884. postrádali jsme dobré cesty jak skrz ves, tak i do nejbližších osad.
Tážeme-li se, proč již dříve nestarali se zástupcové obce zdejší o to, aby byla postavena silnice osadou naší, odpoví se nám, že jí dříve nebyla tak citelná potřeba.
Neboť pokud nebyla pěstována cukrovka, bývali hospodáři s odvážením úrody a s prací polní hotovi do podzimních pleskanic, a při suché povětrnosti mohli třeba řekou, neřku-li cestou jezditi. Když však se v okolí zdejším začaly cukrovary stavěti, a cukrovka pěstovati, která teprve v podzimních měsících se klidí, a do cukrovarů odváží, jevila se čím dále tím naléhavější potřeba tvrdé cesty, vázliť hospodáři se svými většinou kravami taženými povozy až po nápravy v upřímném blátě zdejších cest.

Dlouho jednalo se o tom, jakým způsobem by se zlu tomu bez velikých peněžních obětí odpomohlo. I ujednáno se konečně na tom (v r. 1881.), by blízké obce Týnecká a Řestocká byly požádány, by zároveň s Trojovicem podaly žádosť k okresnímu zastupitelství o stavbu okresní silnice z Týnce přes Trojovice do Řestok. Než žádosti té v sousedních obcích nevyhověno, a celá věc na čas utichla.

Bláto se však neleklo, a stěžovalo jízdu dále. Pomýšleno tedy aspoň na to, aby se ze vsi udělal výjezd na silnici přestavlckou, a v r. 1882 v červnu ujednalo se obecní zastupitelství, by koupeno bylo č. p. 35., a ze vsi by po dvoře a zahradě tohoto čísla až k řece vymíněno bylo místo pro cestu, domek sám i se zbývající částkou dvora a zahrady by zas prodán byl.
Přes řeku by postaven byl most a od mostu cesta ku přestavlcké silnici. Domek i s příslušenstvím koupen proto, aby cesta ode vsi k řece byla lacinější, neboť majetníci, kteří by obci byli mohli pozemek pro cestu přenechati, požadovali velikou sumu za odprodání nějakého kousku půdy pro cestu. Jak v obecním zastupitelství ujednáno, tak provedeno. Domek se vším příslušenstvím koupen za l l60 zl. r. č.

- 35 -

Však sotva že kup uskutečněn, proslechlo se, že Hrochův Týnec sám míní Trojovicům učiniti návrh, by se zasadili společně o stavbu silnice tou linií, jak nahoře podotčeno je.
A co jeden den bylo pověstí, bylo v krátkém čase potvrzeno, a začalo čilé vyjednávání mezi třemi zúčastněnými obcemi.

Poněvadž vyjednáváním tímto a konečným dojednáním o stavbě silnice se stavby mostu ku přestavlcké silnici sešlo, prodala obec domek č.p. 35. se vším, jak jej sama koupila, leč jen za l l50 zl.

Nejméně ke stavbě silnice byly nachýleny Řestoky. Neboť právem se obávaly, že vydání, jaké budou na stavbu silnice míti, nebude v nijakém poměru s užitkem, který jim tato silnice poskytne. Vždyť ony měly dosti sjízdné cesty na všecky strany, a nepotřebovaly silnice tak jako Trojovice, kterým táž byla takřka životní otázkou. Dále se jim jednalo též o to, že jim bude platit i na most přes Ležák, čím se jim poměrně proti oběma obcím náklad zveličí.

Žádali tudíž na Trojovských, kteří společné schůze v Řestokách se zúčastnili, aby jim na tu částku, kterou by řestočtí na most platiti museli, nahradili 400 zl. Trojovští však nechtěli a nabízeli konečně náhradou jen 300 zl. Málem bylo by pro nepovolnosť jedné i druhé strany z veškerého vyjednávání sešlo, kdyby oněch 100 zl., o které se oběma obcím rozcházelo, nebyl se uvolil dáti JUDr. Josef Machek, advokát chrudimský a majetník selské usedlosti v Hrochově Týnci.

Tím byla docílena shoda mezi všemi třemi obcemi, ale na krátko. Neboť řestocké občany to zase rozešlo, a nechtěli o stavbě nic slyšeti, leč by jim Trojovští ještě větší částkou na most nápomocni byli. I byla nová schůze v Řestokách, a nové vyjednávání. Trojovští slibili ještě druhou částku 500 zl. jako přídavek na most, a záleželo nyní na Řestockých, zdaž hlasováním rozhodnou se pro stavbu čili nic. Většinou jednoho hlasu ustanoveno od Trojovských občanů oba příspěvky na most přijati, a k žádosti jich za stavbu silnice se
připojiti.

Společně tedy vypracována a podána žádosť k okresnímu zastupitelstvu za stavbu okresní silnice přes Trojovice, když totiž dříve protokolárně stanovily se závazky obce Trojovic k Řestokám. V žádosti se každá obec zavázala, že opatří pozemky ku stavbě té potřebné,
a že l/3 nákladu na tu čásť silnice, která katastrem jejím se potáhne, nésti bude. Okresní zastupitelstvo vyřídilo žádost tuto příznivě, a tím dávná tužba obce zdejší naplnění došla. Ještě téhož roku přijel zemský inženýr. J. Mayer, aby vyměřil, kudy by trať jíti měla.
Než Řestočtí s vyměřením tím nebyli spokojeni, a chtěli ji ve svém katastru místy míti
jinudy vedenou. Rekurs, který tudíž podali, měl zatím jen ten účinek, že stavba silnice z Trojovic do Řestok odročena, a vypsána byla dražba jen na stavbu silnice z Hrochova Týnce do Trojovic až po č.p. 22. Pronajatí druhé části stalo se až po vyřízení rekursu řestockých, a poněvadž roku toho nezbylo dosti času na postavení celé silnice, vystavěna jest až k řestocké škole, a ostatní část postavena byla až na jaře.

Část silnice od školy zdejší až ku hranici Hrochovo-Týnecké vyžádala nákladu 6 537 zl.
51 kr., z čehož dle ujednané stavební konstrukce zapraví obec Trojovická třetinu 2 179 zl.
17 kr. Stavba silnice od Trojovické školy až po hranice Řestocké 3 899 zl 36 kr., a stavba mostu přes Ležák v Řestokách 5 487 zl. 92 kr., nač Trojovická obec přispívala 1 299 zl. 79 kr. a 9l4 zl. 65 kr., celkem 2 2l4 zl. 44 kr.
- 36 -

Připočte-li se k tomu 107 zl. 4l kr. za vícepráce na té části silnice, která Trojovickým katastrem vede, jeví se celkový náklad 4 501 zl. 02 kr. r. č.

Obecní jmění.

V dávné minulosti měly obce zdejší, zájezdecká a přestavlcká společné obecní pozemky, což se snad tím vyvinulo, že od nepamětných dob všecky tři obce pozemků těch společně užívaly. Čím více se však obyvatelstvo množilo, tím vzácnější stávala se půda, a tím větší nepřejícnost také rostla u osadníků jedněch, když viděli, že osadníci druzí většího výtěžku z občin těch mají než oni. V tom hledati dlužno příčinu, že občiny společné přišly k rozdělení.
Chodívali totiž Zájezdečtí napájeti k potoku stáda ovec, a tu na cestě k vodě i zpět vypásáním působívali často dosti veliké škody. Naléhali tedy osadníci zdejší na rozdělení společných pozemků těchto. K žádosti jich r. 1787 (?) konána komisse na zámku Přestavlckém, ku kteréž byli i osadníci zdejší povoláni. Komisař prý tázal se jich, zdaž si přejí, aby obecní pozemnosti ony byly rozděleny na tolik rovných dílů, kolik je ve všech obcích usedlostí, či zdaž dle výměry polností, které ku každé usedlosti náležejí. (Dle prvního způsobu dělení byl by připadl na přestavlcký dvůr a na (rozdělený) dvůr Trojovický i Zájezdecký takový díl pozemků, jako na kteréhokoli i nejchudšího domkaře.). Trojovští, bojíce se zkrácení, a snad také z nepřízně k domkařům, rozhodli se pro druhý způsob dělení. Po 5 minutách, jež prý jim na rozmyšlenou byly dány, bylo dle jich přání původního učiněno, a po rozdělení obdrželi:
Přestavlcký dvůr něco přes 8 jiter; ostatní přestavlčtí podílníci přes 5 jiter, zájezdečtí osadníci něco přes 5 jiter, Trojovický dvůr něco přes 8 jiter (jež připadly nyní již k Týneckému panství) a kontribentům zdejším zbylo pak dohromady 6 jiter 1 434 čtvereční sáhy, jež později se scvrkly na 5 jiter 731 čvereční sáh.
Snad voda umlela nedostávající se 1 jitro 703 čtver. sáhy.
Občiny ty měřily:
č.p. 141. – 5 jiter 84 čtver. sáhy, č. p. 142. – 457 čtver. sáhů, č.p. 143. – 190 čtver. sáhů, a zůstaly v užívání kontribentů, kteří za to velmi nepatrnou náhradu obci odváděli.

R. 1855. vypsána byla státní půjčka; aby všecky státní úpisy rozprodány byly, dovoleno obcím pozemky obecní prodati, a za ztržené peníze státní úpisy koupiti. Dovolení toho užito
i v obci naší a r. 1860. veřejnou dražbou prodány všecky obecní pozemky za tržní cenu
2 545 zl. Připočítá-li se k částce této 76 zl. 12 ½ kr., jež splaceny byly jako výkupné od domkařů (viz str. 26 v původní kronice – v opise na str.15), shledáme, že veškeré jmění obce zdejší obnáší 2 621 zl. l2 ½ kr.

Místní ústav chudých vykazuje kol 500 zl. jmění.

Mimo to náleží ještě obci:
a) Pole – dříve zahradou nazývané – č. par. 140., měřící 129 čtvr. sáhů, v ceně 30 zl. 50 kr.

b) Pastviny při cestách se nacházející č. parc. 54., 136., 258. – 260., 262. ve výměře
992 čtver. sáhy, v ceně 111 zl. 50 kr.

c) Místní trať (náves) č. parc. 43. a 544. ve výměře 4 jiter 832 čtver. sáhy, bez výnosu a bez
ceny.

- 37 -

d) cesty co neplodné půdy č. parc. 524., 525. až 536., 542, 543, ve výměře 8 jiter 326 čtver.
sáhů, rovněž bez výnosu a bez ceny.

e) Potok č. parc. 548. a 549., měřící 2 jitra 232 čtver. sáhy.

f) Louže k vybírání náplavu č. par. 139. ve výměře 37 čtver. sáhů, v ceně 20 zl. r. č.

Rok 1888.

V roce tomto dovršil nejjasnější panovník náš Jeho Veličenství císař a král náš
František Josef I. čtyřicetiletí vlády své. Za příčinou tou chystány v celé říši slavnosti, které dle vůle oslavencovy neměly býti okázalé, nýbrž měly míti ráz čistě dobročinný.

Aby nezůstala obec naše v radostných dobách těch za ostatními obcemi pozadu, usneseno, by konána přiměřená školní slavnosť, na kteréž by podílu brala obecní zastupitelstva přiškole-ných obcí, i ostatní obecenstvo.

Za příčinou tou dožádán důstojný farní úřad, by ve filiálním kostele zdejším dne 3. prosince byla sloužena slavnostní mše svatá, kteréžto žádosti důstojný farní úřad ochotně vyhověl.
Po mši svaté odebrali se účastníci – pokud místo stačilo - do školy, kdež ve slavnosti pokračováno. Přednesliť žáci některá vhodná hudební, zpěvná a deklamatorní čísla. Po vylíčení významu slavnosti této, jež učinil správce školy, bylo 5 chudých a mravných žáků z Trojovic a 5 z Přestavlk poděleno obuví. (mimo to oznámil. P. T. pan ředitel Držmíšek
z Přestavlk, že gruntovní pán daroval deseti dítkám z Přestavlk botky a punčochy.) Skrovné dárky tyto připomínají mládeži dobročinnosť nejmilostivějšího císaře a krále.

Bůh uchovej nám dloho spravedlivého našeho císaře pána!

Rok 1889

Konec roku 1888. byl zároveň ukončením tříletí pro obecní představenstvo a obecní zastupitelstvo zdejší. I konány za příčinou tou dne 14. prosince 1888. nové volby obecního zastupitelstva, a po Novém roce starosty obce. I zvolen jím pan Filip Budinský, rolník, který složiv dne 21. ledna zákonný slib, začal úřadovati.

-----

Jak radostná událosť připadla na konec předešlého roku v panující císařské rodině naší, tak
Bolestná rána dotkla se jí na začátku letošního roku. Zastřelilť se dne 30. ledna jediný syn
císaře pána, Jeho Cís. Výsosť korunní princ Rudolf. Zármutek národů byl nelíčený, a každý upřímně litoval ubohé pozůstalé.

- 38 -

Místní šk. rada rozhodla, aby 14. února byly konány za spásu duše Jeho slavnostní služby Boží, kterým mládež školní obcovala. Mnohá slza i v mužném oku u příležitosti té se zatřpytla. Kéž všemohoucí Pán odvrátí podobné rány od šlechetné panující rodiny!

-----

V tomto roce vznikl spor s 11 občany., tak zvanými familianty, kteří obývají horní část obce Trojovic, o užívání ovocného stromoví na tak zvaném „nádvoří“. Občané oni totiž ve svůj prospěch stromů těch užívali, obyvatelé však ostatních Trojovic jim právo toto popírali, jako na pozemku veřejnému statku náležejícímu.

Zástupcové obce žádali, aby oněch 11 hospodářů ve prospěch obce práva toho se vzdalo a podávali jim jako náhradu za novější vysazování a ošetřování nových stromů 25 zl. Nabídnutí toto nebylo přijato. Tím počal spor, který trval od měsíce září t.r. až do konce r. 1891. a soudní útraty na obou stranách přes 400 zl. činily. Konečně bylo dohodnutí hlavně přičiněním zástupce obce, p. JUDra J. Machka, advokáta z Chrudimi, docíleno v ten způsob, že každá z výše jmenovaných stran polovinu všech útrat si zaplatila, oněch 11 občanů právo užívati ovoce se stromů na nádvoří vysázených obci za náhradu 75 zl. postoupilo, a tím nešťastný onen spor, který byl původem též osobního nepřátelství, ukončen.

„Skutkové předkův buďtež výstrahou potomkům“!

Rok 1890

V roce tomto z ponuknutí řídícího učitele, p. Jana Ročka, pořízena obecní hospodářská knihovna z

a) darovaných knih (p. J. Roček, K. Kudrna, ml. Učitel, Frt. Kysela, rolník)
b) z výtěžku zábav
c) z členských příspěvků.
Knihovna čítala 109 svazků a žel, že myšlenka tak dobrá již v následujícím roce zanikla.

I na chrám Páně bylo pamatováno, dobrovolnou sbírkou zakoupeny lucerny, jelikož dosud při slavnosti Božího Těla musely býti vypůjčovány buď z Hrochova Týnce neb Honvic.

Rok 1891

Dnem 30. prosince stěhoval se od nás říd. učitel, p. J. Roček, do Hrochova Týnce. Obec vyprovodila svého milého a obětavého řídícího až na nové jeho působiště, vzdavši mu tak za všechnu práci a dobré, které obci prokázal, dík vroucí. Česť budiž zdejšímu jeho působení!

Po něm ustanoven zat. řídícím učitelem p. Fr. Zavřel z Trhové Kamenice, kterýž v roce následujícím definitivně potvrzen.

- 39 -

Rok 1892

Dne 6. února konána volba do obecního zastupitelstva a zvoleni pp.:
Č. Smetánka čís. 1, Jos. Hrnčíř čís. 81, V. Chvojka č.16, Fr. Pavlíček čís. 18., Fr. Kysela
čís. 34., Jos. Beránek čís. 23, Ant. Kysela čís. 14., Fil. Budínský čísl. 20., Václ. Štěrba
čís. 21., Jos. Šafařík čís. 2., Al. Viktoryn čís. 48., Jos. Jílek čís. 22.

Proti této volbě podán rekurs k vysokému c. k. místodržitelství v Praze, kterýž však odmrštěn a volba shora uvedená potvrzena.

Dne 27. června konána volba představenstva a zvolen jednohlasně starostou p. V. Chvojka,
za prvního radního p. Jos. Beránek, druhým radním p. Fr. Kysela a třetím p. Jos. Šafařík.

V měsíci květnu působením p. Fil. Budinského zřízen sbor Hasičský, jehož prvním velitelem se stal p. Fr. Mareš. Stříkačka zakoupena nová od firmy Smekal ze Smíchova za 780 zl.

V měsíci prosinci přičiněním řídícího učitele založena „Hospodářská beseda“, jejíž prvým předsedou se stal p. Č. Smetánka.

Působení vlasteneckému obou spolků přejeme hojného zdaru!

Rok 1893

Rok tento bude v některých krajinách Čech zapsán černým písmem v době jarní pro veliká sucha a v létě pro velké deště. V zdejší krajině v čas žní od 24. července až do 12. srpna stále pršelo, tak že někde zrostla pšenice na stojatě i posekaná. Úroda však byla pro místní hospodáře dosti pěkná.

Před tím opět byla velká sucha, vláda musela zakázati vývoz sena a píce přes hranice.

V měsíci lednu panovaly kruté mrazy až – 32 ¨C.

Dne 1. října, o slavnosti svěcení chrámu Páně zdejšího, strhl se odpoledne hrozný vichr, který dosti škod nadělal. Hrušeň u školní budovy přeražena, s kostela a školy mnoho tašek spadalo.

Dne 3. října silná bouřka s lijákem a kroupami nad zdejší krajinou zuřila.

K rozbouřeným těmto pohodám časovým přidružil se příšerný host, asijská cholera, který zavítal do Francie, Ruska, Bulharska, Prus, Slezska a Uher. Za tou příčinou vydána byla rozsáhlá zdravotní opatření. (Všechny studny v zdejší obci nahrazeny čerpadly.)

I v obci zdejší stal se případ cholery nostras (čeledín u p. Č. Smetánky). Nemocný dopraven do místní isolační stanice; brzy však se uzdravil. Vše musilo býti po té důkladně desinfikováno přístrojem desinfekčním z Chrasti.

- 40 -

K těmto nemilým zprávám nutno přičiniti milou zprávu o slavnostním svěcení stříkačky, jež se stalo o svátcích svatodušních velebným pánem P. Jos. Bekerou z Hrochova Týnce. Žákyně 2. třídy, Albina Kyselová, uvítala téhož přiměřenou řečí, po kteréž důstojný obřad před oltářem, postaveným u bytu řídícího učitele, vykonán a to tímo způsobem, že velebný pán
proslovil dojemnou řeč a po té se odebral do chrámu Páně, kdež byla sloužen slavností mše svatá. Večer bylo divadelní představení, pořádané zdejší „Hospodářskou besedou“.

K okrase krajiny vysázeno 14 třešní v hluboké cestě.

Rok 1894

Lávka, přes potok Ležák u čp. 43 k Zájezdci vedoucí, byla chatrná tak, že byla před velkou vodou r. 1893 oznámenou z Bytovan rychle odklizena. Poněvadž též Přestavlcká lávka byla chatrná, jednáno s obcemi Přestavlckou a Zájezdeckou o postavení společného mostu dřevěného, za kterýmž účelem se kupoval pozemek od p. Jindřicha Vohryzka z Přestavlk, po němž by vedla cesta od jmenovaného mostu přes zahradu a dvůr domu
čp. 32 na silnici v Trojovicích. Cena 1 měla býti l zl. r.č. Jednání toto však se rozbilo
o všemožné překážky obcí Zájezdeckou kladené.

Když p. Jind. Vohryzek chalupu čp. 32 prodával, chtěla obec Trojovická koupiti stavení toto
i se zahradou, aby tudy učinilo se spojení s projektovaným mostem, jenž by položen byl přes potok v místě jen 9 m širokém. Při tom žádala obec Trojovická na zúčastněných obcích 200 zl. příspěvku na zařízení cesty k mostu, poněvadž by utrpěla ztrátu na ceně stodoly při domě čp. 32, již by dle regulačního plánu, kdyby tudy vésti se měla silnice, z polovice rozbourati bylo třeba, tak že by ze stodoly této jen kůlna pro stříkačku zbyla. Avšak i zde Zájezdec kladl odpor.

Poněvadž domácím jednáním mezi zmíněnými obcemi nebylo lze dojíti k cíli, požádán byl
slav. Okresní výbor v Chrudimi by záležitosť tu sprostředkoval. Usnesením okr. výboru ustanoveno dne 28. února 1894 čís. 377 místní šetření na den 8. března 1894 v Trojovicích, při němž by plné výbory obcí Trojovic, Přestavlk a Zájezdce a zástupcové okres. výboru se zúčastnili. Tak se také stalo. Avšak i zde zástupcové obce Zájezdecké stavěli se na odpor stavbě mostu 11 m dlouhého a rozhodně účastenství své ve stavbě jeho odepřeli, tvrdíce že jím postačí lávka, jaká dříve břeh trojovický a zájezdecký spojovala. Tomuto přání obce Zájezdecké zase všemožně vyhýbal se výbor Trojovický, uvažuje, že by ta lávka 20 m dlouhá a na místě neschůdném poměrna ke ceně mostu příliš nákladna a pro budoucnosť proti důležitosti mostu téměř bezvýznamna byla. Jednalo se tedy o jiný způsob spojení mezi oběma břehy; dáno bylo totiž zástupcům obce Zájezdecké na výběr, chtějí-li buď společně s Trojovicemi stavěti lávku u mlýna trojovického, kdež potok jest úzký, buď 25 % připlatiti na stavbu lávky k Přestavlkům. Ujednáno tedy konečně stavěti lávku k Přestavlkům. Jak zástupci obce Zájezdecké pp. Josef Šmahel, starosta, Josef Machatý a Josef Dočkal usnesení učinili, povstalo v Zájezdci mezi občanstvem takové hnutí, že všemožně počala se nyní obec Zájezdecká domáhati toho, by lávka se postavila na starém místě, kde dříve mezi Zájezdcem a Trojovicemi stávala. Obec Trojovická však držíc se ujednání ze dne 8. března 1894 nechtěla k tomu svoliti, ale poněvadž by takovýmto způsobem dlouho k žádnému spojení mezi Trojovicemi a Zájezdcem nedošlo, ujednáno bylo ve společné schůzi zastupitelstva Trojovic a Zájezdce dne 12. září 1894 v Trojovicích,
- 41 -

jak dosvědčuje obecní protokol 67 na str. 92 odstavec II., z něhož se pro budoucnost vyjímá: „Místo pro stavbu lávky jest ustanoveno na starém místě, proti čp. 43 v Trojovicích. Zástupci obce Zájezdecké se vzdávají nároku na zvýšení cesty neb stežníků v Trojovickém katastru, třebas opět, když přijde velká voda, přístup k lávce zamezila. Kdyby se ale musel zvýšit stežník, tak ponesou náklad na zvýšení a udržení téhož obě obce stejným dílem – Povinnosti a práva mají obě obce stejným dílem.“

Na kostele zdejším jest třeba nevyhnutelných oprav, jež budou značného nákladu vyžadovati. Majíc to na zřeteli ucházela se obec naše u majitele velkostatku hrochovo- týneckého, jakožto patronátního pána, by opravy nutné pořídil – ten však nechtěl uznati pro sebe povinnosti patrona, ač přec práv patronátních, tím že beře příjmy z kostela zdejšího plynoucí, požívá, i jeho předchůdci od doby přeložení fary z Trojovic do Hrochova Týnce (1704) požívali. Podána tedy ze strany obce naší ve věci té stížnosť k c.k. okresnímu hejtmanství v Chrudimi, kteréž následovně rozhodlo: Čís. 12180.
„Ctěnému patronatnímu úřadu velkostatku v Hroch. Týnci. Ve srozumění s biskupskou konsistoří v Hradci Králové uznává se v základě § 33. zák. ze dne 7. května 1874 ř. z. čís. 50, že Trojovický filiální kostel patří pod patronát velkostatku Hroch. Týnce z důvodů následujících: Konaným šetřením bylo zjištěno, že v Trojovicích již roku 1350 byla samostatná fara a byla této faře Hroch. Týnec co filiálka podřízena. – R. 1704 povýšen byl Hroch.Týnec na samostatnou faru a byl téže Trojovický farní kostel co filialní kostel podřízen. Tohoto roku totiž pan Jan Václav Zeller z Rosenthalu pán na Trojovicích postoupil své patronátní právo nad Trojovickým kostelem své manželce Anně rozené Putzhardové z Voděrad, paní na Hrochově Týnci, kteráž s církevním svolením Trojovické farní právo do Hroch. Týnce přenesla tak, že byla patronkou Hrochova Týnce, Trojovic o kteréž doby filiální kostel v Trojovicích pod patronát velkostatku Hrochův Týneckého náleží. Z důvodů těch muselo tudíž uznáno býti, že filiální kostel Trojovický pod patronát velkostatku Hrochův Týnec patří. – Z rozhodnutí toho možno se během 14 dnů k veleslavnému c.k. místodržitelství se odvolati. – Toho vědomost se činí ku ctěnému přípisu ze dne 8. července 1892
čís. 487 patr. – C. k. okresní hejtmanství v Chrudimi dne 25. května 1894.
C. k místodržitelský rada Stipler v.r.“
Proti výnosu tomu odvolal se majitel velkostatku Hroch. Týneckého k velesl. C.k. místo- držitelství v Praze – takže vše zůstalo nevyřízené, než předce některé opravy na zdejším kostele (dveře hlavní, oprava hromosvodu) byly pořízeny.

Sbor dobrovolných hasičů v Trojovicíh konal dne 15. července t.r. veřejné cvičení se skvělým výsledkem za hojného účastenství. Při praktickém cvičení pracovali dva sbory, totiž domácí a z Přestavlk, načež byl koncert Chroustovické kapely p. Navráila., který vynesl sboru skvělý zisk.

Polní hospodářství

Letos se u nás poprvé pěstovala čekanka pro prodej, celkem asi po 9 korcích, již bylo as
80 q po korci, v ceně za lq (100 kg) s dodáním do Moravan 1 zl. 80 kr. –
Na žeň byl rok úrodný, v době sklizně sena a otavy často pršelo, že nikdo bez vymoknutí jetel nesklidil; obilí sklízeno dosti dobře, slámy bylo mnoho, zrna však málo.