MINULOST MĚSTA HROCHOVA TÝNCE od Josefa Bekery

Od dob nejstarších do konce vlády Celerů z Rosenthalu a smrti Václava Celera 3.8.1705(do str. 28)

Předmluva
Staří předkové mívali ve svých domácnostech mimo svaté Písmo i také „historie“, v nichž byly zaznamenány děje
památné z uplynulých dob našeho národa. Na knihách těch čítávali hlasitě členové rodin zvláště v nedělním odpoledni
a když dočetli knihu, četli znova od počátku.
My během času zaměnili jsme se mnoho. Bez příčiny vážné odhodili jsme krásný, národní jejich kroj a s ním
i prostý spůsob života. Zavrhli jsme aneb alespoň setřeli jsme se sebe vlastnosti, které od nejdávnějších dob dodávaly nám
zvláštní rázovitosti. Jednu však krástnou vlastnosť zachovali jsme si po svých předcích úplně neporušenou a tou jest naše
láska k vlasti a ku její dějinám. Toužíme znáti dobře děje své vlasti širší i také místa, kde jsme se zrodili neb kde žijeme.
A měla by dojista každá i menší osada míti napsány své dějiny, jak toho potřeba ode dávna všeobecně byla
uznávána, mládež pak ve školách našich obecních měla by nejprvé seznámena býti s dějinami své obce rodné a to hned,
když jest jí vypravováno o dějinách naši vlasti. Stává se však, že školní mládež slyší mluviti o Americe, Austrálii a j. ale
o vlastním rodišti nezví nic.
Město zdejší nemělo do této doby žádných dějin psaných, jako bohužel přemnohá jěště města jiná. Však
doznávám,že ani já jsem neměl úmylsu psáti monografii zdejší. Chtěl jsem původně jen opraviti a poněkud doplniti pamětní
knihu farní, která obsahuje jen několik událostí. (Hůře ještě byla vedena pamětní kniha vrchnostenská, nejhůře kniha pam.
obecní.) Jak těžké podjal jsem se práce, poznal jsem teprve tenkráte, když téměř pražádných písemných památek v celém
městě nemohl jsem se dohledati. Město zdejší mělo kdysi knihy, do nichž události byly zapisovány, neboť děje se zmínka
v knize pamětní červené, čís. II: str. 15, ale tato kniha památná se mnoha jinými památkami shořela nejspíše při požáru,
který stihl radnici dne 5. měsíce června 1837 v 1. hodině v noci. Nelze však také mlčením toho povinnosti, že mnozí
jednotlivci s písemnými památkami nanejvýš nešetrně ano vandalsky zacházeli.
Brzo seznal jsem, že farní pamětní knihu opravovati a doplňovati bylo by nesnadnější prací, než psáti novou. Proto
zaměnil jsem úmysl svůj a rozhodl se napsati knihu, která by byla jaksi všeobecnými dějinami zdejšího města. Kdybych byl
napsati chtěl pouze novou knihu pamětní pro faru, bývalo by mi odložiti mnohé zprávy důležité pro město.
Abych mohl rozvinout před čtenářem obraz pokud možno dokonalý a úplný, nespokojil jsem se napsati pouze
suchopárné události historické, ale přihlédal jsem všemožně i ku dějinám kulturním, čímž snažil jsem se znázornit ráz
obyvatelstva zdejšího alespoň hlavními tahy.
Tím však práce mnoho mi vzrůstala. Nelituji toho, že tím nemálo času jsem byl nucen přidati, neboť stránku
kulturní považuji za velice důležitou součást každé monografie.
Při událostech novějších vypisuji děje pokud možno nejstručněji. Činím tak proto, poněvadž nyní již každý úřad
a každá korporace vede svou knihu pamětní, ve které podrobnosti budou zachovány dobám pozdějším. Tím však
neuspokojím snad mnohého čtenáře, který marně bude hledati své jméno v této knize.
Jest mi též vysloviti povinný dík všem, kteří mi při práci této jakýmkoliv způsobem přispěli. Předem budiž vzdáno
dík vysoce urozenému pánu Hugonovi z Balthasaru, plukovníku v c. a k. generálním náčelnictvu, majetníku zdejšího
panství, kterýž mi nejen dovolil archivu zámeckého použít, ale i sám pomůcky mi shledával. Spolu dík budiž slovutnému
panu doktoru Františku Vamberovi, měšťanu zdejšímu, za půjčení rodinných zápisků a sdělení různých událostí, panu
Františku Dokonalovi, učiteli zdejšímu, děkuji za práce, jimiž rukopis můj ozdobil.
Posléze vyslovuji přání nejvroucnější, aby naskytl se brzy muž, který by dohledal se hojných ještě zpráv
z minulosti, aby tak podařilo se mu práci mou zdokonaliti a dodati více světla dějinám milého nám města zdejšího.
Ve faře Hrochov - Týnecké v slavnosti Nanebevzetí Panny Marie dne 15. měsíce srpna r. 1895.
Spisovatel
- 3 -
Obsah věcný
Oddíl I. Doba nejdávnější.....................................................................................................................................8
1. Vznik a jméno osady................................................................................................................8
2. Týnec osadou farní...................................................................................................................8
3. Nejstarší majetníci Týnce..........................................................................................................9
4. Tvrz ve Hrochově Týnci............................................................................................................9
Oddíl II.

Hrochové

na Týnci...........................................................................................................................................11
1. Nejstarší Hrochové....................................................................................................................11
2. Týnec povýšen na městečko Hrochův Týnec...........................................................................12
Oddíl III.

Dějiny Hr. Týnce od Hrochů do války třicetileté.........................................................................13
1. Doba Štítných na Hrochově Týnci...........................................................................................13
2. Páni z Lobkovic na Hr. Týnci..................................................................................................14
3. Páni Bezdružičtí z Kolovrat na Týnci......................................................................................14
4. Povšechný stav Hroch. Týnce do války 30leté........................................................................15
5. Ráz povahy obyvatelstva zdejšího za dávných dob.................................................................16
Oddíl IV. Děje za války třicetileté..........................................................................................................17
A. Válka česká................................................................................................................17
1. Hrochův Týnec bez kněze.......................................................................................................17
2. Rodina Celerova na Hrochově Týnci......................................................................................17
3. Doba po bitvě na Bílé hoře do r. 1626.....................................................................................18
B. Války švédské............................................................................................................18
1. Zhouby spůsobené válkami švédskými a další Celerové na Týnci..........................................18
2. Povšechný obraz Hroch. Týnce po válkách 30letých..............................................................19
Oddíl V. Doba Fleischmanů a Puchartů /1650 – 1681/...........................................................................20
1. Rodina Fleschmanů na Hr. Týnci............................................................................................20
2. Rodina Puchartova na statku Hr. Týneckém............................................................................21
3. Povšechný stav Hroch. Týnce od válek třicetiletých...............................................................22
Oddíl VI. Doba Václava a Anny Celerových z Rosenthalu (1681-1705)................................................24
1. Náčrt životopisný pana Václava Celera...................................................................................24
2. Trhy a jarmarky ve Hroch. Týnci.............................................................................................24
3. Opětné obsazení fary Hroch. Týnecké.....................................................................................25
4. Úprava příjmů zdejšího duchovního správce..........................................................................25
5. Poslední doby života manželů Celerových..............................................................................28
Oddíl VII. Řád praemonstratský vládne panstvím Hrochov – Týneckým (1705 - 1784)........................29
A.............................................................................................................................................................29
1. Stav osady zdejší na počátku 18. století.................................................................................29
2. Rozloha tehdejší a příjmy panství Týneckého.........................................................................29
3. Stavba zámku ve Hroch. Týnci................................................................................................29
4. Stavba kaple Marianské...........................................................................................................30
6. Stavba nové farní budovy........................................................................................................31
7. Socha sv. Jana Nepomuckého..................................................................................................31
8. Nejstarší cechy ve Hrochově Týnci.........................................................................................33
9. Rozkvět Hrochova Týnce........................................................................................................33
10. Pamětní list zdejšího obyvatelstva vrchnosti.........................................................................35
11. Nové hmotné ztráty Hroch. Týnce.........................................................................................35
12. Úmrtí faráře Václava Petra Koukala a spor o obsazení zdejší fary.......................................36
13. Postup dějin od r. 1756..........................................................................................................37
14. Oddělení Řepník od farnosti zdejší.......................................................................................38
15. Spor o pastvu, novoty císaře Josefa II. a poslední memorial vrchnosti tehdejší...................39
B.............................................................................................................................................................40
Povšechný obraz městečka zdejšího těch dob.........................................................................................40
1. Správa obce............................................................................................................................40
- 4 -
2. Jmění obecní...........................................................................................................................40
a) Příjmy z nájmů obecních pozemků.............................................................................41
b) Příjmy z trhů a jarmarků..............................................................................................41
c) Příjem z mýta...............................................................................................................41
d) Příjem z obecních pozemků........................................................................................42
3. Výdaje obecní.........................................................................................................................43
a) Platy osobám úřadním.................................................................................................43
b) Platy osobám služebným.............................................................................................44
c) Ostatní obvyklé větší výdaje obecní............................................................................44
4. Platy za práci a ceny potřeb životních.....................................................................................45
5. Řád cechovní..........................................................................................................................45
6. Ohrady rolní a úpravy cest.......................................................................................................46
7. Pověry a obyčeje zdejší v 18. století........................................................................................47
8. Schůze obecné, sýpky a pití lihovin........................................................................................48
9. Spůsob domácího života..........................................................................................................49
10. Povaha tehdejšího lidu...........................................................................................................57
C......................................................................................................................................59
Soudy hrdelní ve Hr. Týnci.....................................................................................................................59
1. Návrší „Šibeňák“.....................................................................................................................59
2. O běhu soudním při zdejším právu hrdelním..........................................................................61
Přehled dopisů týkajících se hrdelního soudu ve Hroch. Týnci..................................................63
Oddíl VIII. Panství Hrochovo-Týnecké pod samosprávou královské administrace (1784-1824)..........75
1. Panství zdejší řádu praemonstrátskému vzato.........................................................................75
2. Zrušení kaple bratrské – dražba v zámku a kapli....................................................................75
3. Chudobinec zdejší zrušen a nadace pro chudé na bývalém panství praemonstrátském..........76
4. Královská administrace zaměňuje dávky naturální a roboty v dávky peněžité.......................76
5. Rozdělení vrchnostenských pozemků.....................................................................................79
6. Názvy pozemků v okolí Hrochova Týnce...............................................................................86
7. Účinky zrušení robot a rozdělení panských pozemků.............................................................87
8. Zrušená kaple Mariánská přechází v majetek obecní..............................................................88
9. Běh událostí méně důležitých..................................................................................................90
10. Škola ve Hrochově Týnci......................................................................................................92
11. Události další.........................................................................................................................95
Oddíl IX. Dějiny Hr. Týnce od doby král. administrace do r. 1848. (1824 – 1848)................................99
1. Prodej panství. Rodina Pánů z Lilienwaldu na Týnci /1824 – 1844/......................................99
2. Běh událostí za doby Pánů rytířů z Lilienwaldu....................................................................100
Hřbitovní kaple sv. Anny...........................................................................................................101
Postup událostí.........................................................................................................................102
3. Panství Hroch. Týnecké majetkem rodiny Šlechtovy............................................................105
4. Udalosti od r. 1844 – 1848....................................................................................................105
5. Bouře roku 1848....................................................................................................................106
6. Kulturní stav zdejšího města od r. 1770 do r. 1848...............................................................107
a) povahopis zdejšího lidu.............................................................................................107
b) Poměr vrchnosti k občanům......................................................................................107
c) Soudy konané úřadem vrchnostenským....................................................................108
d) O lazebníku a ranhojičích ve Hrochově Týnci..........................................................109
e) O pastýři obecním......................................................................................................110
Oddíl X. Doba nejnovější od r. 1848.....................................................................................................112
A...............................................................................................................................................112
1. Památné změny na počátku této doby....................................................................................112
2. Postup událostí.......................................................................................................................114
3. Cukrovar ve Hrochově Týnci.................................................................................................116
- 5 -
4. Záložna ve Hrochově Týnci...................................................................................................117
5. Spor o pozemky panem Hrochem darované a jich rozdělení................................................118
6. Pán z Krausu majetníkem panství Hrochovo – Týneckého - 1877 – 1884............................119
7. Nález mincí ve Hrochově Týnci............................................................................................120
8. Oprava chrámu Páně..............................................................................................................120
9. Počet školních tříd zvýšován a školní zahrádka pořízena.....................................................121
10. Panství Hroch. Týnecké majetkem Pánů z Balthasaru........................................................121
11. Udalosti nejnovější..............................................................................................................122
12. Úmrtí Jana A. Bakeše..........................................................................................................122
13. Rozšíření hřbitova...............................................................................................................123
B...........................................................................................................................................................124
Život spolkový ve Hrochově Týnci.......................................................................................................124
1. Spolky zaniklé.......................................................................................................................124
a) Spolek zpěvácký........................................................................................................124
b) Spolek divadelních ochotníků...................................................................................124
c) Spolek ,,Štěstěna“......................................................................................................124
2. Spolky nyní žijící...................................................................................................................125
a) Občanská beseda........................................................................................................125
b) Sbor dobrovolných hasičů.........................................................................................125
c) Spolek ,,Sokol“..........................................................................................................126
d) ,,Spolek okrášlovací“.................................................................................................126
C....................................................................................................................................128
1. Pošta a projektovaná dráha s nádražní stanicí ve Hrochově Týnci...................................................128
2. Zvyky a pověry ve Hrochově Týnci dosud udržované..........................................................129
a) Prognostika, čili časové předzvědy......................................................................................129
b) Zvyky a pověry hospodářské.................................................................................................129
c) Zvyky a pověry nesoucí se k životu lidskému.......................................................................130
3. Přednější rodáci Hrochovo-Týnečtí.......................................................................................131
a) Hromatko Jan Nepomuk............................................................................................131
b) František Jelínek........................................................................................................132
c) Norbert Vaněk............................................................................................................133
d) Josef Vacek................................................................................................................134
- 6 -
Náměstí - snímek
- 7 -
 Oddíl I. Doba nejdávnější
1. Vznik a jméno osady
Veškerá doba dějin českých do konce devátého století po narození Krista Pána, jest doba bájí. Podobáť se moři
krytému hustými mlhami, jež proniknouti nepodařilo se mužům, kteří obětovali život svůj jediné vědě. Jen tu a tam objeví
se světélko, za kterým chvátá dějepisec, aby vložil je do přediva dějin, které utkala duše jeho na základě dlouhých
a hlubokých studií. Mezi taková světélka , jimiž děje našeho národa mají ozřejmiti dlužno počítati a také jména místní.
Veliký náš historik Palacký praví ku věci této takto: „Veliká částka našich místních jmen jsou ty nejstarší památky nejen
našeho milého jazyka, ale i historie, sahajíť až do věků, ze kterých nám sice ani té nejmenší zprávy psané nezbývá.
I my, chtějíce proniknouti ke vzniku osady zdejší, musíme se pustiti za dosti matných světélek, které nám podává
jméno zdejší osady „Týn“ zaměňované v novější době slovem „Týnec“.
Slovo „Týn“ naskýtá se často v Čechách a na Moravě. Jak tvrdí Branl „vychází slovo z keltického „důn“ a přešlo
do více evropských řečí: Staroněmecké zůn, staroslovanské a ruské tynz, anglické toun, novoněmecké zaun a znamená
ohradu, plot, zeď.“ Hned však připomíná a dokládá týž Brandl: „Jest-li všudy, kde nyní nacházíme v našich zemích místní
jména týn, týnec, atd. byla ve starší době keltická ohrada, nyní ovšem rozhodnouti již nelze.“ (Obzor r. 1885. str. 66.) Mylné
jest tudíž domnění, že týn neb týnec znamená tolik jako naše české: hrad neboli tvrz. Dějepisec týž soudí, že keltičtí Bojové
sídlili v Čechách již dlouho před stoletím šestým.
Na základě těchto slov Brandlových, jimž plnou víru přiložiti můžeme,docházíme úsudku, že město zdejší náleží
mezi nejstarobylejší osady české, neboť vznik jeho můžeme dobře klásti do prvé nejdéle do počátku druhé polovice pátého
století po narození Kristovu.
Pojednavše o vzniku osady zdejší, pokud jméno samo výklad nám podává, přistupme k otázce: Na kterých místech
stála původní osada zdejší?
Nemáme ovšem nyní již žádných určitých památek, které by na jisto stavěly, kde že bydleli první obyvatelé zdejší
osady a v jakých as rozměrech rozprostírala se původní ohrada čili původní týn, Abychom však mohli dojíti nějakého
jasnějšího úsudku, připomínají nám dějiny dob dávných a poloha místní:
1. Dějiny nám vypravují, že když ve pradávné vlasti Slovanů odštěpily se části jednotlivých plemen a přišly do naší
vlasti hledati si nová sídla, osadilo každé plémě některou krajinu zůstávajíc při tom neroztrženo. Osazenou krajinu
rozdělilo si dle počtu rodů a každá rod postavil si v místě mu přiděleném své „sedlisko“ čili sídlo. Sestávaly tudíž původní
osady jen z rodin patřící jedinému rodu a byly po většině malé. Sídla svá stavěly si tyto rody téměř vždy jen na výšinách,
aby mohli snadněji ubránit svá sídla, kdyby zachtělo se jiným národům ze krajiny té je vytlačiti. Že tak vedli si též Keltičtí
Slované, kteří nejspíše, jak jsme pravili, osadu zdejší založili, můžeme uzavírati ze slov, která napsal Julius Caesar
o Keltických Britanech, o nichž dí: „Nazývají místo městem, když neschůdné lesy valem a příkopem opevnili. kamž se před
útokem nepřátel uchylují.“ (Obzor r. 1885. str. 66.)
2. Slova ta vedou nás již k tomu, abychom nehledali počátek osady zdejší snad na místech, kde nyní náměstí se
nachází, ale spíše na místě povýšenějším. Knihy majetkové a pozemkové také nám stvrzují, že všechny příbytky kolem
náměstí a níže jsou původu nového. A kde budeme tedy hledati původní osadu zdejší? Práce ta není tak nesnadnou, jak zdá
se snad na prvý pohled. Pozorujme jen málo povahu lidskou: Povaha lidská již tak utvořena jest, že toužíme, abychom měli
těla svých drahých zesnulých pokud možno nejblíže svých příbytků. Jenom násilí zákona ustupujeme za dnů našich, když
stavíme hřbitovy mimo osady. Naši předkové, pokud jim byla ponechána volnosť, stavěli hřbitovy vždy, ne-li uprostřed
osady, tož alespoň vždy v osadě, majíce za to, že tak zůstávají se svými drahými zesnulými ve bližším styku. Tento ráz
povahy nesli na sobě již i naši předkové pohanští. S osadou pohanských předků našich vždy v nerozlučném spojení byl
i hřbitov jejich čili pohřebiště, takže kde pohřebiště nacházíme, soudíme, že tam bývala i osada. Pohřebiště pohanských
předků zdejší bývalo, jak níže ještě dokážeme, v místech, kde nachází se nyní budova školní.
Opíraje se tudíž o dějiny i polohu místa držím mínění, že původní osada zdejší, čili prvotný Týnec byla malá osada
ohražená, rozkládající se na výšině mezi nynější školou a nynějším hřbitovem počítaje v to veškerou vyvýšenou rozlohou ku
jižní straně.
Že byla dojista prvotní osada zdejší nepatrná, nutno souditi i z toho, že jméno její nenaskýtá se ve starých
kronikách českých, ba ani ve starých listinách až do konce století dvanáctého. Ani Sommer, který již r. 1837. vydal
„Topografii“ nemohl ničeho dohledati se v dějinách Týnce z dávných dob, pročež procházejíce Chrudimsko při jménech:
Hrochův Týnec“ poznamenal: „Minulosť neznámá“- načež ihned čtenáře uvádí do dějin zdejších století 17tého. (Sommery
Joran Gottfried Topografie V Band 1837. S. 87.)Tím, že nikde v listinách zdejších Týnec se nenaskytal, dovedeme si
vysvětliti, proč není zaznamenáván ani na mapách, která obsahují „města a místa česká“ do počátku 11. století. (Ani na
dokonalé mapě v Ottově naučném slovníku mezi starými osadami na mapě není poznamenáno.)
2. Týnec osadou farní
Nepatrná osada Týnec byla dozajista osadou přičinlivou a zbožnou. Toho nejlepším dokladem jest, že ač sami, jak
tenkrát bylo zvykem, bydleli ve příbytcích jen z hlíny zhotovených, přesto toužili, aby Bohu svému zbudovali chrám.
A postavili si na osadě zdejší, podobné malé vesničce, nejen chrám, ale i faru, aby měli svého kněze.
- 8 -
Ani nevěřili bychom této zprávě, kdyby nebyla nanejvýš věrohodnou. Zpráva ta je čerpána z listiny dosud
zachované, kterážto listina táhne se ku nově zřízenému biskupství Litomyšlskému. František Jelínek, rodák zdejší, píše
o této události (o zřízeném biskupství v Litomyšli) ve svých dějinách města Litomyšle, (I. str. 113) takto: „Léta Páně 1348
držán byl sněm církevní v Praze, k němuž také dostavili se zástupcové nově založeného biskupství Litomyšlského od
Stolice Apoštolské zřízeni, totiž: Opat kláštera Benediktýnského v Břevnově, děkan kostela Všech Svatých v Praze a opat
kláštera Cistercienského ve Vyzovicích na Moravě přednášejíce, aby někteří kostelové dle nařízení pro biskupství to od
arcibiskupství Pražského a biskupství Olomouckého postoupeni byli; však nedosáhli cíle svého až po dvou letech, totiž
r. 1350 sprostředkováním Karla císaře. Biskupové ti od svých biskupství jistý počet kostelů témuž biskupství
Litomyšlskému postoupili.“ – Po této zprávě jmenuje, dle uvedené listiny, všechny „osady farské“ neboli „kostelní
(Ecclesiae parochiales), které témuž nově zřízenému biskupství Litomyšlskému byly přikázány. Mezi těmito farskými
kostely jmenován i Týnec(spolu s ním i Trojovice a Honbice, kterýž oba kostely byly tenkráte tudíž také farními.) Z toho
nanejvýš spolehlivého pramene nabýváme jistoty, že osada zdejší měla svůj kostel farní a tudíž i faru před rokem 1350. Jak
dlouho již před tímto rokem stál zde kostel, ovšem není nám známo.
3. Nejstarší majetníci Týnce
Za dob, kdy Týnec měl svůj chrám Páně, byl tím dozajista osadou dosti již velikou. Tenkrát bylo obyčejem, že
králové čeští dávali v odměnu českým pánům a úřadníkům za zvláštní služby nejen majetek, který jim v osadách náležel, ale
i vládu nad osadami. Při tom vymiňovali si jen vrchní vládu, určité dávky a jiná ještě různá práva, což vše bedlivě bývalo
v listinách zaznamenáváno. Někdy docela i prodal král svůj majetek v jednotlivých osadách pánům těm.
Kdo byli první majetníci Týnce a jakým během dostali vládu nad Týncem, nevíme pověděti. Sedláček ve svém
spise „Hrady a zámky“ domnívá se, že „snad“ odtud pocházel Zumrak z Týnce , který připomíná se r. 1265. s několika
vladyky kraje Chrudimského. (Chrudimsko str. 211.)
Roku 1271 uvádí se mezi zemany moravskými Eliáš z Týnce , který r. 1293 s jinými vladykami zdejšího okolí
svědčil v listu opata Litomyšlského. (Emler. Regesta 191,291.)
Když pak r. 1368 byla uzavírána smlouva mezi Albertem, biskupem Litomyšlským, jeho kapitulou a klášterem
Podlažickým o meze panství, byl při tom i jakýs Hereš z Týnce . (Sedláček. Chrudimsko str. 211)
Mimo tyto kusé zprávy nemáme z oněch dob ničeho. Určitějších zpráv podává nám teprv počátek století
patnáctého. Byliť r. 1403 drželi Týnec dva bratři vlastní: Petr a Přibek z Týnce .
Petr a Přibek z Týnce vládli společně nejen na Týnci, ale drželi i sousední Chroustovice, takže psávali se: Petr
a Přibek z Týnce, odjinud z Chrústovic. Oba tito bratři, (jak čteme v Archivu českém I. str. 393, 394.) „vstupili“ r. 1403 dne
4. listopadu Mikuláši Dykovi a jeho bratru Ondřejovi ves Vratišovice v manství„ i toho všeho, co přísluší k tomu, aby zboží
toho požívali a to sobě k užitku přivedli, což nejlépe uměti budou“.Spolu však hned oba bratři Dykové poznamenávají
v listině té, jaké povinnosti za to na sebe berou; neboť praví: “Z toho jim mámo sloužiti a na dvou Honúh a se dvěma
brannýma k jich pozkázání, bez rozpačí, službu tu máme svochupsaným bratrám slúžiti ajich budoucím, dokudž to zboží
svochupsané držeti budeme. A to jisté zboží svochupsané já Mikuláš a Ondřej máme držeti do vůle svochupsaných
„bratruow“ Petra a Přibka a jich budoucích.“
Bratři Petr a Přibek později se oddělili, takže Petr zůstal v Týnci v zápisech soudních zvláště r. 1415. Toho totiž
roku byl v Moravanech dedění, jakýs Kočka z Moravan, kterého Petr z Týnce pohnal pro nějakou škodu do soudu
zemského. Poněvadž pak pohnaný před soud se nedostavil, dáno bylo Petrovi z Týnce za právo.(Archiv český IV. str. 540)
Petr z Týnce připomínán jest až do r. 1418. Přibek bratr jeho zůstal na Chroustovicích nejspíše mnohem déle, připomínať se
ještě r. 1423. Když totiž dne 25. listopadu, téhož roku, Vilém z Chlumu seděním na Košumberce zapisoval u věně „400 kop
grošů Marketě ze Straže, manželce své, stál mimo jiné jako rukojmé (svědek) i Přibek z Týnce seděním v Chroustovicích.
(Archiv český III. str. 496.)
4. Tvrz ve Hrochově Týnci
Ohrady a valy zdvíhají se na temenech vrchů i po rovinách,
co němé pohádky minulosti,
co pomníky dějin v mlhách nepaměti pohřbených.
E. Vocel
Za prvých dob byla as osada zdejší jako mnohé jiné bez tvrze, neboli hradu. Byliť sobě dojista rodiny všechny
vědomy, že témuž patří rodu, a proto nebylo mezi nimi „pánů“. Teprve, když králové dávali osady v moc a správu
jednotlivým mužům, nastala změna. Tito noví držitelé osad stavěli si budovy pevné a chráněné, hrady neb tvrze zvané. Že
i v osadě zdejší byla tvrz, jest jisto, že však nejspíše pořízena byla v dobách pozdějších, souditi dlužno z toho, že
v písemných památkách naskytá se o ní zmínka teprv ve století 14. V dobách novějších vždy určitějších docházíme o tvrzi
Týnecké zpráv, ano můžeme zříti jasný obraz dějin tvrze té.
majíce jistotu, že býval v osadě zdejší hrad, budeme tázati se ihned, kde as stával onen hrad, po němž nyní již ani
- 9 -
stopy nepozorujeme? – Spisovatel „Hradů a zámků“ pan profesor Sedláček přišel výzkumných cest svých i do zdejší osady
a shlédnuv místo i okolí naspal pak o tvrzi zdejší takto: „Uprostřed vrchu ostraha nachází se posud tvrz, ale dávno již za
zámek se nepokládá. Jest domem městským, jako každý jiný dům a obyvatelé nevědouce, že tu stával starý zámek, jen to
pamatují, že tu bývala residence kněžská. Ale okolnosť ta, že stojí stavení to hned při kostele a od něho toliko přes cestu,
více však starožitná jeho podoba prozrazují znateli na první pohled, co tu bývalo. Stavení jest založeno do polokruhu a má
na této straně ke kostelu výstupek, snad bývalou věž. Hradeb ani příkopů, ani čeho jiného, co ku tvrdosti sloužívalo, již
spatřit nelze.“ Někteří obyvatelé zdejší přijali toto mínění, jiní však drží domněnku, že dům ten býval klášterem.
Já, při veškeré úctě ke věhlasnému spisovateli Sedláčkovi, svému bývalému professoru, nemohu v této věci
nikterak přijmouti jeho mínění z důvodu tohoto: Dům. který Sedláček považuje za starý zámek, čili tvrz Týneckou, nebere
původ z dob tak dávných, ale jest postaven ve století již osmnáctém, což dokazují památky písemné, o nichž ještě bude nám
mluviti. Tato jistota vede nás k tomu, abychom jinde poohlédli se a hledali původní tvrz.
A tu, procházíme-li okolí nejbližší Týnce, přijdeme ku místu, na levém břehu řeky Ležáku, které ihned upoutá naše
oko, že mimovolně se zastavíme. Jest to místo vyvýšené, nemnoho prostranné, tvoříce plný kruh. Na místě tom stojí nyní
domek úplně sešlý, nazvaný „bečvárna“, poněvadž bydlel v něm za předešlého století panský bečvář, neboli bednář. A toto
místo na němž stojí nyní nejbídnější chatrč celého města, bývalo nejspíš kdysi místem nejpřednějším; neboť tam dle
největší pravdě podobnosti stávala Týnecká tvrz. Také farní pamětní kniha toto místo určuje za bývalou tvrz.
Pozoruhodným jest podnes sklep, pod chatrčí tou se nacházející. Sklep ten jest mnoho prostranný s výše několika metrů.
Projdeme-li as dvě třetiny téhož sklepu, vidíme, že rozbíhá se na dvě části, z nichž opět každá jest dosti prostranná. Několik
pak kroků dále ode tvrze jest druhý veliký sklep táhnoucí se v délku mnoha metrů. Že tvrz ta nebyla rozměrů velikých
nebude nám dojista s podivem, když vzpomeneme, že nebylo jinak ani na přemnohých jiných místech. Byliť vladykové
sedící na tvrzích mužové z lidu, kteří nevynikali velikým bohatstvím, ano někteří byli docela chudí, jako vídáme podnes na
mnohých šlechticích polských, kdež původní ráz slovanského šlechtictví nejdéle se udržuje.
Že pánové na Týnci postavili sobě hrad poněkud dále od osady, můžeme vysvětliti si polohou místní. Blížkosť řeky
byla dojista pohnůtkou rozhodující. Zabývaliť se všichni snad páni na Týnci polním hospodářstvím a chovem ovcí, kteréž
oboje vždy s větším úspěchem se daří poblíž vod. Až do konce předešlého století byly skutečně poblíž této tvrze různé
budovy hospodářské: hospodářský dvůr, chlévy, stodoly, sýpka, ovčín a jiné. Blížkosť vody sloužila mimo to i ku ochraně
hradu; neboť velmi snadno mohly příkopem kolem tvrze až ke hradbám býti napuštěny vodou.
Hradby kolem tvrze té dříve snad zkáze podlehly než sama tvrz. Poslední zbytky hradeb však do nedávno bylo
spatřiti možno na louce poblíž bývalé tvrze, ale před několika roky i ty byvše rozděleny padly za oběť prospěchu
hospodářskému.
Připomenouti ještě dlužno, že když rozváželi zbytek onen hradeb, nalezli dělníci zlatou byzanskou minci, velikosti
krejcaru. Poněvadž nápis byl nečitelný, byla poslána do Vídně, kdež přiznána byla minci té vysoká archeologická cena.
(Mince ta ukazuje na svrchu poprsí průčelní podobiznu, s přilbicí, pancířem a opisem: DNJVSTJ-NVS LA PV9. = /Dominy
Noster Justinas Pius (?) Augustus. / Na spodku viděti průčelní obraz křídlatého génia držícího ve pravici dlouhý o zemi
opřený kříž, v levici pak kouli též s křížem. Pod levou rukou jest malá osmihranná hvězdička. Opis jest: VJCTORJ –
AA999R. /Victoria Aurustorum/ pod noham stojí: CON018.) Památky archeol. II 231.
Mince ta památnou jesť již svou starobylostí pocházejíc ze šestého století. Pro nás pak jest tím vzácnější, že císař
Justin I., jemuž se připisuje a který vládl od r. 518 do r. 527., byl Slovan a strýc Justiána Velikého. (Mince ta jest majetkem
rodiny Machkovy ve Chrudimi, jimž pozemek ten patřil.)
- 10 -
Oddíl II. Hrochové na Týnci
1. Nejstarší Hrochové
Bývalo mnoho zle, když loupeživé kmeny vniknuvše do území českého přepadly naše kraje. Hrady i celé osady
bývaly úplně jimi zničeny. Toto zlo nebylo však téměř ničím proti onomu neštěstí, které stihlo národ náš, když později
za válek Husitských ubíjeli se navzájem bratři rodní. Že za dob těch nebyla ušetřena ani zdejší osada, lze si domysliti,
ale poněvadž o všech útrapách země české z té doby jen zlomkovité zprávy jsou nám dochovány, nevíme nic určitého
pověděti o zdejší osadě. – Na krátko oddechl si národ náš, když r. 1436 byl zjednán mír alespoň potud, že utichly
zbraně, ač spory mezi stranami trvaly i dále. Však již hned r. 1439 propukl nový krvavý boj, když zemřel král Albrecht.
Aby zachráněna byla země před novými pohromami, sjeli se páni, rytíři, panošové a města, čtyř krajů:
„Kouřímského, Čáslavského, Chrudimského a Hradeckého ke dni 17. března 1440 do města Čáslavi a učinili tam zápis
na mír zemský spojených těchto čtyř krajů se k tomu konci, aby všeliké roztržky, škody a záhuby ve krajích těch přestaly
a pokoj a jednota byly zachovány. K tomu konci jmenovali v každém kraji hejtmany nad sebou a přidali každému z nich
ku radě a pomoci osob ze sebe. Později, i když pokoj a mír nastal, uznána byla potřeba, aby byla osoba, která by pokoj
udržovala. Tak udržel se úřad hejtmanský na doby nejnovější. Hejtmanové ti bývali zprvu voleni vždy na rok.
Na Chrudimsku byl volen až do konce prvé čtvrti 16. věku jen jediný hejtman krajský, v dobách novějších bývali voleni
dva.
Jak zaznamenávají památky archaeologické, (I. str. 271) ke smíru zemskému čtyř krajů výše uvedeného zapsal
se téhož dne 17. března 1440 mimo jiné i Jan Hroch z Mezilesic.
Zpráva ta jest pro nás mnoho důležitou; neboť Jan Hroch z Mezilesic vešel brzo po té také v držení zdejšího
Týnce. (Mezilesice = Medlešice bylo dávné sídlo mnoho rozvětvené rodiny Hrochů.)
Jakým během dostal se Hroch v držení Týnce nevíme. Možná, že obdržel Týnec v odměnu od Jiříka
Poděbradského, se kterým byl u Prahy a kterému tak dobré prokázal služby, možno také, že Týnec ukoupil od rodiny Petra
z Týnce. Poněvadž i na Chroustovicích za těchto dob vládla též rodina Hrochů, kdežto dříve byl tam bratr Petrův Přibek,
podobá se více pravdě, že pan Hroch Týnce ukoupil.
Kdy Hroch přišel do Týnce určitě nevíme, jisto však, že stalo se tak před rokem 1449; neboť na listinách z tohoto
roku naskýtá se častěji jeho jméno. Podepisovalť listiny slovy: Hroch z Týnce (tak na př: Ve při kněze Bedřicha ze
Strážnice s jednotou páně Jiříkovou, dávali vinu knězi Bedřichovi mimo jiné Jetřich ze Žumberka a Hroch z Týnce – viz.
archiv český III. str. 543.), jindy se podepisoval: Jan Hroch z Mezilesic a z Týnce (Tak na př. když r. 1451 Kateřina
z Třešic, dcera nebožtíka pana z Třešic prodává dědiny své po otci a po bratru na ni přišlé totiž Třešice, tvrz a ves celou a
v Běrunicích rytíři Vaňkovi z Miletínka a na Pardubicích, svědčí mimo jiné: Jan Hroch z Mezilesic a z Týnce. – viz. archiv
český II. str. 349.) Tento pan Hroch připomíná se až do r. 1456. listiny z té doby jest nejvíce pravdě podobno, že nástupci
Jana Hrocha z Týnce byli dva jeho synové: Vaněk a Jan, nazývaný častěji Mikuláš. Vaněk stal se pánem na Týnci, kdežto
Mikuláš byl seděním na Chroustovicích.
Za doby Vaňka byla stížena osada zdejší a s ní celé šíré okolí krutým neštěstím: Roku 1469 vtrhl totiž do Čech král
uherský Matyáš Korvin s úmyslem, aby zemi dobyl. Jak vypravuje sám dějepisec Palacký, „chtěl nejprvé zmocniti
se stříbrných dolů Kutnohorských, aneb alespoň je zkazit. Dne 13. února nastoupil pochod z Brna k Litomyšli a Vysokému
Mýtu. Měst těch pevných nedobýváno, ale pleněna země, tvrze Zámrsk a Uhersko a vsi mnohé lehly popelem; panoval prý
smrť a hrůza kamkoli přitáhli nepřátelé a zdálo se jakoby již nastával soudný den. Až ku Týnci postupovalo jeho vojsko
samo, avšak zde připojil se: Zdeněk ze Štemberka a čeští páni s vojskem uherským o odtud táhli se společně ke Chrudimi,
kamž dospěli dne 19. února.“ Že nebylo šetřeno osady zdejší a že mnoho vytrpěla, možno se domysliti. Však za krutý plen,
jehož dopustil se Matyáš na krajině zdejší a okolních, byl by málem stihl jej přísný trest hned, když ke Chrudimi dospěl;
neboť při recognoskování města toho s malým počtem jízdních Matyáš octnul se v zajetí, ale že přestrojen byl za pacholka
sprostého, člověk postavy chatrné. a mluvil dobře česky, propuštěn jest nepoznaný co chasník neužitečný zase. (viz. Palacký
dějiny IV. 2. str. 486.)
„V bojích, které svedl pak král Matyáš, bránilo se statečně město Chrudim, pročež vypálili předměstí tamní
a všechna sídla a vesnice okolní a zejména také Slatiňany, Týnec (Hrochův) i Půchobrady, načež táhli k Ronovu, kdež
je však král Jiří vojskem svým tak sklíčil, že museli rokovati o pokoj.“ (Památky archeol. I. str. 315.)
Tím spůsobem dovršena byla míra utrpení malé osady Týnce zdejšího. Vaněk, majetník tvrze zdejší, seděl na Týnci
nejspíše do r. 1488, načež přišel a následoval jmenovaný již bratr Vaňkův Jan, čili Mikuláš.
Mikuláš Hroch prodal totiž dne 21. února 1488 dědictví své ve Chroustovicích (tvrz, dvůr poplužný s poplužím,
domy, krčmy, dvory kmecí atd.) Bernardovi z Petrkova za 1615 kop grošů českých úplně zaplacených a dědicky postoupil.“
(viz. archiv český V. str. 536.).
Jméno Mikuláš na Týnci naskytá se pak velmi zhusta při rozličných jednáních ve knihách chrudimských a jiných.
Bylť dojista mužem moudrým, čehož nejlepším důkazem, že býval zván za rozhodčího ve věcech sporných. Tak hned u př:
roku 1503. pozván byl ještě s jinými, aby urovnal různice vzniklé mezi panem Vilémem z Perštejna a měšťany Hradeckými.
Různice vyrovnány a smlouva učiněna. (Archiv český IV. str. 208.) Roku následujícího 1504. učinil smlouvu s týmž
Vilémem z Persteina o kus řeky pod mlýnem Dvakačovickým. (Tato listina uložena ve zdejším archivu farním. (Opět pak
- 11 -
r. 1507 byl rozhodčím ve sporu mezi panem Bohůňkem z Jenšovic a panem Pulatým, rychtářem Rovenským, při čemž opět
smlouva se stala. (Archiv český IV. str. 209.) I později zhusta ještě v listinách jest připomínán.
Pro osadu zdejší stal se tento Mikuláš Hroch nejpamátnějším velikým darem, který učinil Týnci; neboť r. 1504.
„daroval a věnoval svým chudým poddaným městečka Tejnice jemu přináležející pozemky (ve výměře 49 jiter 1136?°)
k lepší obživě jejich dobytka na pastvu.“
Tento vzácný dar zjištěn byl také Týnci deskami zemskými. Mikuláš Hroch zemřel r. 1513. Po něm nastoupil syn
jeho:
(Petr?) Hroch, jenž psával se v listinách: „Hroch Týnecký“ aneb i „Hroch Týnecký z Mezilesic“ a seděl na Týnci
od r. 1513 – 1558.
Tento Hroch, sdědil již po otci svém jméno věhlasné, sám pak byl nadán taktéž duchem bystrým, čehož důkazem
bylo, že byl Bohušem Rostkou z Postupic po dvakráte zvolen hejtmanem kraje Chrudimského a to roku 1544. a opět
r. 1546. Však nedostihl otce svého; neboť kdežto vzácné bylo každé slovo otcovo a moudré, praví se naopak o synu,
že „mluvil nejen svévolně, nýbrž i v věcech, do nichž mu nic nebylo“. (viz. Sedláčkovy Hrady a zámky Chrud. str. 214)
Proto také jméno jeho nenaskytá se v listinách a my o něm nevíme více pověděti, než že po požáru desek zemských vložil
si do obnovených desek zemských r. 1543 dne 14. listopadu zboží Týnecké a sice ve Hrochově Týnci tvrz, dvůr poplužný
a městečko a v Zájezdci dva dvory kmecí s podacím kostelním.
2. Týnec povýšen na městečko Hrochův Týnec
Není snad osady po krajích českých, která by neutrpěla ztráty požárem, který r. 1541. strávil staré poklady
zemských desek. Dlouho by trvalo vypočítávati škody, které utrpěl tím dnem veškerý národ. Prvým následkem byla ztráta
mnohého majetku; neboť bylo pak velice nesnadno prokázati před úřadem právo na majetek. Však ztráta ta byla přece
nahraditelnou alespoň během let, ale nenahraditelnou zůstala a zůstane ztráta, kterou utrpěl celý národ náš požárem tím
po stránce kulturní. Staré desky zemské byly pro mluvu naši a naše dějiny pokladem neocenitelným. Mnohé tahy na obraze
dějin našich po dobu nynější i pro veškerou budoucnosť temné, jevící se nám jen jako nejisté stíny, bývaly by dnes štětcem
jistoty zdokonaleny a světlem pravdy osvíceny, kdyby písemné ty poklady nám byly dochovány.
I zdejší osada utrpěla požárem tím velikou ztrátu; neboť osada zdejší byla již před požárem desek zemských
jmenována městysem, listina však o tom sepsaná padla v oběť spolu s deskami zemskými krutému požáru. Měliť ovšem
i majetníci zboží Týneckého dojista opis listiny té, ale nebudeme diviti se, že ani ten není nám dochován, uvážíme-li, jak
krutých dob zakusila stará tvrz Týnecká a jak mnoho vystřídalo se od těch dob pánů na staré tvrzi i v novém zámku
Týneckém.
Toliko však jisto jest, že Týnec jmenován byl městysem ke konci 15. věku, neb nejdéle na počátku 16. věku. Stalo
se tak nejspíše za dob Mikuláše Hrocha; neboť poprvé Týnec nazýván jest městečkem v listině výše jmenované z roku
1504, kterou Mikuláš Hroch velikou čásť pozemků daroval chudým poddaným „městečka“ Tejnice. Proto již nepřekvapuje
nás, když čteme, že do obnovených desek zemských „vložil sobě r. 1543. dne 14. listopadu zboží Týnecké a to ve Hrochově
Týnci tvrz, dvůr poplužný a „městečko“ a v Zájezdci dva dvory knížecí, podacím kostelním."
Pro jaké příčiny Týnec byl povýšen za městečko ovšem nevíme, ale můžeme pevné držeti mínění, že stalo se tak
v odměnu za zásluhy Mikuláše Hrocha, pána na Týnci. Tomu nasvědčuje mnoho již také to, že Týnec jmenován od těch dob
Týnec „Hrochův“ v listinách soukromých i úřadních ano i v deskách zemských.
Zdaž Týnec hned, když povýšen byl na městečko „Hrochův Týnec“, obdržel znak svůj a pečeť sv. Martina nevíme,
tolik ale jisto, že nedostalo-li se městysi Hrochovu Týnci pečeti té hned, když bylo povýšeno, stalo se tak jistě za vlády
Ferdinanda I.; neboť zvláště tento panovník oblíbil sobě dávati městům ve znaky patrona jich chrámu Páně.
Tím, že Týnec nazván „Týnec Hrochův“, byla prokázána zvláštní úcta Mikuláši Hrochovi i veškeré rodině Hrochů,
ale také dějinám dalším osady zdejší dobře bylo poslouženo; neboť pokud v dobách dřívějších osada zdejší jen Týncem
slula, byla nesnadnou práce rozpoznati, ke kterému Týnci děj se odnáší. Byloť odedávna mnoho Týnců po Čechách.
Povýšením pak na městečko byla osada zdejší nejen vyznamenána, smějíc od té doby užívati znak udělený ve štítu,
na městské zástavě, jakož i na pečeti, kteráž byla tenkráte v takové vážnosti, že při sezeních rady míval purkmistr pečeť
na stříbrném řetězu na krku, (Viz. Adámek Chrudimsko str. 16) ale získalo si i výhod hmotných. Města a městečka odváděla
ovšem svým vrchnostem různé platy z pozemků, z domů a ze živností, měla však přece výhody před vesnicemi. Tak na př:
volila si městečka své sudí a přísežné obecní starší, kteří konali nižší právo, měla práva tržní, ano směla se s povolením
krále i ohraditi. (viz Adámek Chrudimsko str. 14.) – Jména, jimiž Týnec od těch dob byl jmenován tato jsou: Hrochův
Týnec, nesprávně také: Hrochova Tejnice, aneb i ještě nesprávněji: Hrachová Tejnice, latinsky: Teynecz Hrochuv, neb:
Teinicium Rochi, německy: Hrochovo Teinitz, neb i Rochova Teinitz.
- 12 -
Oddíl III. Dějiny Hr. Týnce od Hrochů do války třicetileté
1. Doba Štítných na Hrochově Týnci
„Potomek věhlasného Tómy ze Štítného (narozen r. 1325. neb 1326.) Mikuláš Štítný ze Štítných koupil r. 1544
zboží Morašické tvrz a ves s příslušenstvím v Lánech, Dřenicích, Bylanech, Mezilesicích a Mikulovicích s tvrzí pustou
v Kozojedech za 3 000 kop grošů českých. Tento Mikuláš Štítný býval na sněmích zemských, jakož i při jednáních
a sjezdech krajských, kdež nemálo slovo jeho platívalo, jakož jej i zhusta čteme co prostředníka nebo ubrmana v rozličných
záležitostech města Chrudimi. Byl muž rozšafný, zámožný a věcí hospodářských dobře znalý. Prohlížel zvláště ku zvelebení
a pozdvižení zboží svého Morašického, při čemž mu byli k ruce úředníci jeho a to p. Petr Hamza ze Zabědovic a při něm
Jan Humpulecký z Rybenska. Onomu (Petrovi Hamzovi ze Záběh.) dal jedinou svou dceru Johanku Štítnou za manželku.
Zemřel r. 1550 odkázáv svým kšaftem veškerý statek svůj své dceři Johance Hamzové ze Štítného.“ (Pam. archeol. V. str.
35) Mimo zboží Morašické sdědila však po otci dojista i značnou část peněz, kteréhož úsudku docházíme tím, že manžel
její Petr Hamza (jindy také píše se Bořek) ze Zabědovic ukoupil ještě téhož r. 1550. tvrz Hrochův Týnec (však bez
městečka) se vším příslušenstvím za 900 kop grošů českých. Tím mizí z dějin zdejšího města poslední ratolesť velice
rozvětvené rodiny Hrochův.
Petr Hamza ze Zabědovic byl mužem rozšafným, proto také byl dvakráte (r. 1554. a 1555.) hejtmanem kraje
Chrudimského, avšak nedošel vysokého věku. Odkázáv zboží své Týnecké manželce Johance ze Štítného zemřel již r. 1557.
Paní Johanka ze Štítného, jak paměť o ní se zachovala, byla paní nábožná, dobročinná a hospodářská.
Po smrti svého manžela provdala se za svého bratrance Prokopa Štítného ze Štítného.
Prokop Štítný ze Štítného koupil již dříve tvrz Týneckou od Petra Hamzy, když pak po smrti Hamzově pojal
za manželku Johanku Štítnou, učinil smlouvu r. 1558. s Petrem Hrochem, kteroužto smlouvou postoupil jemu Petr Hroch
i městečko Hrochův Týnec za několik dvorů kmecích ve Trojovicích, arci cenu mnohem menší majícího, pročež i přídavek
na penězích obdržel.
Prokop Štítný ze Štítného byl mužem bohatým a váženým. Proto spravoval i on, jako předkové jeho, různé úřady
a povinnosti veřejné. Tak na př: r. 1557. byl zvolen hejmanem kraje Chrudimského, r. 1569. byl zvolen do komise
ku přehlédnutí a srovnání zřízení zemského a práv městských a r. hned následujícího 1570. byl podruhé jmenován
hejtmanem kraje Chrudimského. Pro svou zběhlost v řádech a právech zemských býval brán ku rozličným důležitým
poradám. Na zboží svém hospodařil s prospěchem, čehož důkazem, že r. 1570. koupil od Petra Hrocha ještě některé dědiny
u Týnce Hrochova a od Jiřího Slepotického ze Sulic zboží jeho v Čankovicích a Trojovicích obé za 1200 kop grošů
českých. (Pam. archaeol. II. str. 2691.) – Při skvělých vlastnostech svých nebyl však Prokop Štítný již tak ryzím
a ušlechtilým karakterem, jako byla veliká čásť dřívějších Štítných; neboť kdežto manželka jeho zůstala dobroditelkou
až do smrti, zůstalo známo o Prokopovi, že byl svárlivý a časté vedl pře se sousedy. tak na př: čteme, že měl spor s Petem
Hrochem r. 1555., o kterém sporu praví knihy appelační, že „Petr Hroch z Mezilesic na místě poddaného svého Prokopovi
ze Štítného žalobou pro zlodějství (z lapání ryb v sádce) povinen nebyl.“ (Pam. archaeol. IX. str. 589.) Ano, ani se svými
příbuznými nežil v míru, tolik alespoň jisto, že se strýcem svým Onšem nedovedl žíti po strýcovsku. (Sedláček, Chrudimsko
str. 214.) Však jen na krátký čas trval tento spor se strýcem Onšem, později všeho sporu zapomenuto a žili oba ve přátelství
a míru.
Prokop Štítný neměl žádných dítek, pročež, aby jmění jeho po smrti nepřišlo v ruce cizí, sdělal již r. 1566. kšaft,
který však teprv r. 1578. ve čtvrtek po sv. Filipu a Jakobu do desk byl vložen. Tímto kšaftem poručil statek svůj Hrochův
Týnec manželce své paní Johance Štítné, aby jej až do smrti své užívala a kdyby zemřela, aby připadl nejstaršímu synu
někdy Onše Štítného, jeho strýce, kterakkoliv by se jmenoval a z něho aby pak statek ten vždy na nejstaršího mužského
potomka rodu toho přecházel, však tak, aby on dědicům někdy Jana Hlasa z Kamenice, újce jeho 500 kop gr. č. vyplatil.
(Desky zem. kv. hřebičkový. J.19) Prokop Štítný zemřel na začátku r. 1578.
Dříve však než Prokop, odebrala se na věčnost manželka jeho Johanka, zemřelať již r. 1577. odkázavši zboží své
Morašické své jediné dcéři Evě, kterouž měla z prvého manželství s Petrem Hamzou ze Zabědovic. Však ihned po smrti
Prokopově uvázal se ve statek Týnecký příbuzný Prokopův Adam Štítný. Změnilť dojista Prokop svou poslední vůli ještě
v pravý čas před smrtí, když manželky, která měla býti dědičkou, nebylo již na živu. Proti tomuto změněnému kšaftu páně
Prokopovu položila odpor, jak dalo se očekávati, paní Eva Špetlová, ale Adam Štítný rozepři vyrovnal tak, že zůstal
v držení Hroch. Týnce.
Adam Štítný zůstal v držení Hrochova Týnce do r. 1583. Odchýliv se od vzorů slavných předků svých více dbal
života dobrodružného než správy zboží svého. S Adamem bydlel na Týnci i bratr jeho Jan, který psával se také : Jan Štítný
ze Štítného a z Týnce. (Rybyčka v Archaeol. pam. V. str. 35. a 36. mluvě o rodině Štítných praví, že Adam Štítný uvázal
se již r. 1577 v držení statku Hroch. Týnce, jako jediný ještě pozůstávající syn po někdy Ondrušovi ze Štítného. Písemné
však památky mluví o bratru Adamovu Janovi.)
Jestliže již, jak zdá se, vládl Adam Štítný na Týnci hned od smrti paní Johany Štítné, pak přece doba jeho vlády
na Týnci byla krátká netrvajíc ani plných šest roků. Prodalť již r. 1583 zboží své Týnecké a nejspíše z Týnce odešel. Kam
se uchýlil neznámo, ale později r. 1593 naskytá se při dvoře p. Ladislava z Lobkovic, který však ušel ze země, když
zdvižena byla proti němu hrdelní pře pro spiknutí proti bratrovi svému Jiřímu z Lobkovic. V tuto při zapleten byl i Adam
- 13 -
Štítný, jakožto průvodce Ladislavův. Proto pohnán před soud, by vydal svědectví proti p. Ladislavovi. byl obeslán na den
14. března r. 1593. , ale nedostavil se. Kam zašel nevíme. Jenom titulář z r. 1589. připomíná ještě Adama Štítného jako pána
z Týnce, ale v této době neměl Adam dojista ani haléře z tohoto panství. Kdy a kde zemřel Adam Štítný také nám není
neznámo.
Dříve snad ještě než zemřel Adam, zemřel bratr jeho Jan Štítný ze Štítného a z Týnce. Nikdo z nich nezanechal
dítek po sobě a tak byl Adam ze Štítného poslední známý potomek mužský starožitného rodu Štítných ze Štítného.
2. Páni z Lobkovic na Hr. Týnci
Poněvadž Adam Štítný byl mimo bratra Jana posledním potomkem rodiny Štítných, pozbývalo zboží Týnec jich
smrtí závady svěřené, čímž umožněno bylo Adamovi je prodati. I ukopil zboží Týnecké r. 1583.
Mikuláš z Lobkovic za 5 750 kop gr. č. Ke zboží tomu, jak výslovně se praví, náležela tvrz Týnec s městečkem
a příslušenstvím. Mikuláš z Lobkovic, kníže na Nových Hradech, J.M.C. rada a hejtman Starého města pražského, přikoupil
ještě tvrz Bezděkov a spojil ji se Týncem. Netěšil se však dlouho svému panství; neboť zemřel již roku 1588.
Po Mikuláši Lobkovicovi zůstali dva synové: Jan Viktorin a Mikuláš, mimo ně pak dcera Anna. (Sedláček
Chrudimsko str. 211.) Oba synové byli však příliš mladí, pročež bylo nutno, aby dlouho zůstali pod poručenstvím a poručík,
aby ujal zatím správy statku, který byl po Mikuláši z Lobkovic nemálo zadlužen. Úřad ten těžký převzal na sebe strýc těchto
synů Ladislav starší z Lobkovic.
Ladislav starší z Lobkovic spravoval (od r. 1588. – 1594.) statek velmi správně, ale nemalých zakusil obtíží,
nevěda, jak zaplatiti veliké dluhy Mikulášovy. V těchto nesnázích vypůjčil si 6150 kop. gr. č. od své manželky Magdalény
Lobkovské, hraběnky ze Sahn, dav jí dostatečný zápis deskami zemskými (r. 1592.) na Nových Hradech, Týnci
a Bezděkově.
Zatím však dospívali pod jeho poručenstvím pan Jan Viktorin a Mikuláš. Proto rád zbavil se obtíží, které mu
působyla správa statků Mikulášových, když r. 1594. uvázal se ve statky ty Jan Viktorin, starší jeho svěřenec.
Jan Viktorin z Lobkovic vstoupil do doby zlé. Aby zaplatil úroky a mohl si pansky vésti, přidělal nové dluhy.
Poněvadž bylo mu s bratrem o statky se rozděliti, pořídili smlovu, kterou připadl Týnec a Bezběkov jemu samému. Aby
nyní alespoň nejdotěrnější věřitele upokojil, prodal ve městečku dvůr zvaný Vojtěchovský. Byl by za krátko nucen
s prázdnou rukou snad opustiti svou tvrz, však zemřel již následujícího roku 1595.
3. Páni Bezdružičtí z Kolovrat na Týnci
Již před smrtí Jana Viktorina z Lobkovic chtěli věřitelové nepokojní nastupovati na jeho statky, pročež jakmile
zemřel, počali domáhati se svých požadavků. Hlavním věřitelem byl Bedřich Zapský ze Zap, tento však postoupil r. 1595
práva svého Janu Bezdružickému z Kolovrat, kterýž chtěje Týnec si podržeti, upokojil ostatní věřitele penězi, načež dosáhl
všech práv na zboží Týnecké.
Jan Bezdružický z Kolovra t byl pán dobrý, který se ujímal svých poddaných, byl i dobrodincem církve. Nepobyl
však na Týnci dlouho, neboť zemřel již roku 1604.
Zanechal po sobě Jan Bezdružický syny dva: Viléma Jindřicha a Ludvika, kteří rozdělili o statky otcovské r. 1609.
tak, že Ludvik obdržel Týnec, Vilém Jindřich obdržel Bystré. Vilém Jindřich stal se mužem vzácným, čehož nejlepším
dokladem, že Král Bedřich (r. 1620.) a Ferdinand II. (r. 1623.) zvolili jej hejtmanem kraje Chrudimského, ve kteréž
důstojnosti zůstal pak téměř bez přerušení až do r. 1641. Ne tak Ludvik.
Ludvik Bezdružický z Kolovrat v ničem nepodobal se otci a bratru svému. Ludvik při vzpouře stavovské r. 1618
– 1620 stál při straně protestantské. Proto obávaje se trestu prodal smlouvou r. 1623 dne 27. března své dědictví Týnecké
totiž „tvrz Týnec Hrochův s příslušenstvím, dva dvory ve Trojovicích, tvrz Bezděkov se dvorem poplužným, městečko
Týnec, vsi Třítež, Hlubokou, Bezděkov, Libejčinu, Řepníky, Třemošice Zádoly“ – Kašparovi Celerovi z Rosenthalu J. M.
C. hejtmanu Pardubického panství za 26.500 kop miš. a vložil mu zboží toho roku ve desky zemské (dne 7. dubna).
Nesprávným tudíž jeví se mínění Sommerovo, kterýž ve své topografii píše, že Ludviku Bezdružickému
z Kolovrat byly statky královskou komorou skonfiskovány a na 39 919 kop 30gr. oceněny, zato, že bral podíl na povstání
protestantském (Sommers Topografie V. Baně s. 87.) Nejspíše ze Sommerovy Topografie čerpal také Adámek, který tamtéž
praví, že Ludviku Bezdružickému statky jeho Královskou Komorou byly skonfisovány. (Chrudimsko str. 60.)
- 14 -
4. Povšechný stav Hroch. Týnce do války 30leté
Do nešťastných bratrovražedných válek Husitských dobře dojista se dařilo všemu lidu po krajích naší vlasti.
Nemilovali sporu a válek, milovali tichý život rolnický, z něhož aby nebyli vyrušováni, stavěli pevné ohrady a tvrze, které
by již vzezřením svým odpuzovali nepřítele od jejich území. Když však nepřátelé přece přišli, chopili se zbraní a zasazovali
rukou pádnou tak dlouho nepřátelům rány, až je daleko zapudili od svého území. Nemilujíce sporu se sousedy, nenáviděli
tím více sporu domácího. Proto žili poklidně v míru mezi sebou, vždyť v jednotlivých osadách žili členové téže rodiny,
bratři pokrevní. Naskytl-li se kdy přece spor, byl uklizen županem, který vždy bedlil, aby mír v župě byl zachován. Horší
doby nastaly již neblahými válkami Husitskými. Neshoda náboženská a mimo to i dělení se rodin a přechod jich z osady do
osady porušily potřebný poklid a mír, války ochuzovaly lid a trvajíce dlouho odvykaly lid životu pracovitému. Lid chudnul
i také v těch krajinách, které zbraněmi nepřátelskými byly ušetřeny. Ale nejen lid chudnul, ba ani na těch hradech a tvrzích
nebylo nadbytku. Vždyť přemnozí páni a rytíři ani berně nemohli zaplatiti. A mezi ty náležela, což nás podivem naplňuje,
i paní Johanka Štítná ze Štítného, kteráž přece byla paní hospodárná, ba vzorná. Čtemeť v seznamu dluhů kraje
Chrudímského, že „Johanka Štítná ze Štítného a na Morašicích ze statku svého Morašického, kterýž se jí dostal, dlužna
zůstala berně za rok 1563 třicet pět kop 17 gr. a 1d. a ze statku sirotčího své dcery tolikéž.“ (Pam. archaeol. IX. str. 588.)
Jest ovšem také pravda, že nebyl vždy nedostatek na příčině, když někdo nezaplatil správně daní, i nepořádek
a nedbalost se u některých objevuje. Takovým byl hned Prokop Štítný na Týnci, manžel Johanky. Prokop Štítný byl mužem
bohatým, který zboží své Týnecké koupěmi ještě rozšiřoval. A přece zůstal dlužen r. 1558. berně ze statku, z peněz i z lidí
poddaných 11 kop 31 gr. 2 d. A na tom ještě nebylo dosti, neboť r. 1563. opět zůstal dlužen 39 kop 23 gr. 5 ? d. Proto
upomínala ho posléze r. 1569. Komora česká „aby zadrželé berně zapravil i se škodami na to vzešlými“. (Archaeol. pam.
IX. str. 589.) – Méně již bude nám s podivem, že Ladislav z Lobkovic nebyl s to vymaniti úplně ze dluhů statek Týnecký,
ba že dlužen byl i takovým lidem, kteří sami byli peněz potřebni. Tak čteme v seznamu dluhů, který sepsala sama manželka
Ladislavova také tento dluh: Paní Ludmile Štítné 325 kop gr. č. (Tato paní Ludmila byla žena Adama Štítného, o němž jsme
pověděli, že ze země uprchl a té dojista bývalo by milo, kdyby svých peněz obdržiti mohla.) (Pam. archaeol. IX. str. 591.)
A když zmizel blahobyt bývalý ze hradů a tvrzí, nemohlo dobře se vésti lidu poddanému, vždyť tíseň, která stihla
pána, ucítil brzo lid poddaný. Poddaní bývali nástrojem, kterým neblahé poměry pánův měly býti napraveny. Bylyť roboty
a daně zvyšovány, tenkráte úplně po libosti pánů. Ku těmto trampotám lidu poddaného přistoupila ještě krutá daň z krve,
když totiž „snešením sněmu v Praze, ode dne 25. května 1609 do 23. února 1610 držaného byla v Čechách nařízena
hotovosť, k níž bylo obyvatelům z každých 5.000 kop gr. č. jmění postaviti jednoho zbrojného koně s jezdcem a dvacátou
osobu z osedlých poddnaných co pěšího zbrojného.“ (Pam. archaeol. VIII. str. 381.)
Při tom daně peněžité stále byly zvýšovány za nepokojných těch dob. Vrcholu dosáhly pak r. 1615, neboť tenkráte
bylo ustanoveno, že povinen jest každý pán platiti jak za osobu svou, tak i (měl-li lid poddaný) za každého z nich (1 ? kopy
gr. míš. za osobu). Mimo to nařízena i berně domovní, které mělo se užíti na opevnění hranic uherských proti Turkům.
Každý, kdo měl na panstvích neb statcích svých lidí usedlé, byl povinen vybírati od nich z každého domu neb chalupy buď
velké neb malé, když jen v ní lidé bydleli.(krom ovčáckých, pastuších a kovářských chalup a lázní v městečkách a ve vsech)
po 20 gr. míš. ročně. Tato berně veliká, která vynesla v Čechách r. 1616 ohromnou částku 700.000 kop gr. m. byla
na panstvích vybírána a nejvyšším berníkům od sněmu voleným zasílána. (Pam. archaeol. VIII. str. 179.) Tak sevřen byl
za těch dob pán a s ním lid jeho poddaný.
Jediné co chránilo lid náš za těch dob před úplnou záhubou bylo, že nemohl padnouti v moc židovstva. Nebyloť
trpěno tenkráte krčem, ve kterých odedávna žid hleděl odírati lid o poslední peníz. Již sněmovní zápis ze dne 4. října
r.1462. aby zachránil lid nařizuje „krčem nižádných aby nebylo, kromě těch, které jsú od starodávna vysazeny a popravce
v každém, aby moc měli, kdyžby bezprávně krčmy byly, pivo jim bráti a je stavovati i krčmáře bráti… Také ležáky
po krčmách popravce budú mieti moc takové zdvihati a bráti.“ (Archiv český IV. str. 436.)
Však také na štěstí lid český i s hnusem odvracel se od židů a varoval se veškerého styku s nimi, věda že žid nikdy
nesmýšlí dobře se křesťanem. Jak veliký odpor měl lid český proti lidu israelskému toho dokladem jsou přísná nařízení,
která dávaly různé krajiny proti židům, aby je jednak od svého území odstrašily, jednak také, pokud již mezi měšťany území
 jejich se usadili, je ze své krajiny vypudily. Jak vedli sobě za těch dob proti židům na Chrudimsku nevím pověděti, nevedlo
se však židům zde as o mnoho lépe než jinde a než na př: Plzeňsku, kdež vydáno nařízení proti židům, které pro zajímavosť
tuto podávám: „R. 1493 v pondělí po sv. Jiljí: Aby všichni židé domácí a hosté v kuklách židovských chodili, aby mohli býti
poznáni od jiných lidí a ženy jejich, aby chodily ve šlojéřech s žlutými a širokými kraji pod pokutou pěti gr. kolikrát by
jinač byli zastiženi.“ Roku pak 1501 nařídili ještě mimo jiné „aby žádný žid nemyl se v lázni křesťanské.“ (Pam. archaeol.
VII. str. 593).
Ačkoliv nemůžeme schvalovati všech přísných nařízení tenkráte proti židům daných, přece musíme doznati, že tím
zachráněn byl lid náš, takže židé nemohli zatíti spáry své do zdravého těla národa českého, aby vyrvali jemu poslední sousto
těžce dobytého chleba a tak hmotně a mravně jej zničiti.
- 15 -
5. Ráz povahy obyvatelstva zdejšího za dávných dob
Pozorujeme-li lid náš český vůbec před válkami 30letými, vidíme, že čím pevnější kořeny zapouštělo křesťanství
v národ český, tím stále nabýval rázu mírnějšího a ušlechtilejšího. Křesťanské učení uvádělo v život našeho lidu
i křesťanskou vzdělanosť i křesťanský mrav. Blahodárný účinek křesťanstva jevil se nejdříve na ženě české. Všichni
pozorovatelé těch dob obdivují veliké cnosti paní a dívek českých a všichni souhlasí i v tom, že jedině duch křesťanský
vytvořil v dívkách a paních něžný cit, při tom touhu po práci a když bylo třeba, mysl, která klidně dovedla snášeti i různá
neštěstí. Ani my, hledíce specielně na zdejší, osadu nemáme ničeho, co by vrhalo stín temný na ženy Týnecké dávných dob.
Jinak již bylo s muži. Spatřujemeť ovšem na veliké části mužů té doby pevnou víru a skutky víře křesťanské
odpovídající, u mnohých však také najdeme vady. Nebyloť tak snadno, aby rychle úplně zaměnili se mužové silní, povahy
rázné a prudké. Proto ti, kteří jinak jsou plni víry, pouštějí někdy uzdu starým navyklostem. Spory náboženské a spory
o trůn český živily ještě chyby v lidu, nadto pak ještě páni a rytíři na hradech a tvrzích majíce mnoho volnosti zaručeno
nejen často nepředcházeli lidu příkladem dobrým, ale nejednou dávali i pohoršení svým poddaným dopouštějíce se činů
i úplně nízkých. Stujtež zde příklady z osady zdejší:
Jest známo a dokázáno, že Jan Štítný ze Štítného (syn Onšův), potomek věhlasné rodiny Štítných rád se rval,
zvláště když napil se trochu dobrého vína. Uvedu jen jeden úryvek z jeho života:
„Léta 1590 v sobotu den sv. Michala archanděla oznámil císařský rychtář Valentin Březovský ve městě Chrudimi
Komoře české, že nevole nějaká i bitva se v městě Chrudimi léta 1590 v druhou sobotu postní při jarmarce sběhla mezi
dvěma pány stavu rytířského: panem Adamem Talackou z Ještětic a panem Janem Štítným ze Štítného a na Tejnici „tak
že jeden druhého ranil a okrvavil. A když rychtář císařský „podle povinnosti své“ takovou nevoli staviti a k žádosti Adama
Talacky pana Jana Štítného na závazek vzíti chtěl, aby se, jest-li by toho potřeba byla, kdež by náleželo, postavil, Jan Štítný
z města ušel, až žoldnéři císařským rychtářem za ním vyslaní jej dohonili a jemu dále jíti nedali.“ (Pam. archaeol. IX. str.
591.) Jak vše skončeno nevíme pověděti.
Janu Štítnému alespoň poněkud promineme vědouce, že dopouštěl se výstředností jenom, když se podnapil.
Horším byl ještě Ludvik Bezdružický, syn šlechetného Jana Bezdružického. O Ludviku Bezdružickém zachovala se paměť,
že také rád se svými přátely kvasil a potom přeskočiv meze slušnosti nešlechetně si vedl. I jinak náležel Ludvik
Bezdružický mezi nejbujnější. Uvedu opět příklad z jeho života:
R. 1612 dne 23. ledna přišel k němu Matěj Krokvinovský, farář Trojovický za jistými příčinami. Když ty věci
vyřízeny byly, tu Ludvik mu ze zámku Týneckého jíti nedal a jej u večeře zdržel. Při tom mu připijel „vilkum“ a kněz Matěj
pil také, až usnul. Tu dovolil Ludvik přítomným hostem, že kněze nočního času nůžkami ostříhali a když na zemi se povaliv
přece spal, oholili mu bradu a tak jej z ohyzdili. Kněz Matěj pohnal proto Ludvika do soudu zemského vině jej z toho,
„že jeho úřad apoštolský zlehčil.“ (Sedláček :Chrudimsko str. 212.) Jak dopadla pře ani tu nevím říci.
Však nebyli tak bujnými snad jenom páni na Týnci, ale i jinde, jak výše pověděno, vedli si podobně. Uvedu příběh,
který dotýká se alespoň částečně také Týnce: Václav Berka, když nastoupil panství Richemburské míval časté soudy. Tak
pohnal r. 1577 Burjana Špetla z Janovic, poněvadž tento „rychtáře Týneckého, člověka Václavova, kyjem ve hlavu
a na záda zbil, až k zemi připadal.“ (Sedláček Chrud. 83.) Jak neblaze působyly tyto příklady zlé pánů, lze si pomysliti.
- 16 -
Oddíl IV. Děje za války třicetileté
A. Válka česká
1. Hrochův Týnec bez kněze
Známo, že Hrochův Týnec měl kostel zasvěcený sv. Martinu, biskupu Turonskému, při kostele faru a tudíž i kněze
již před rokem 1350. Které osady náležely tenkráte ku farnosti Týnecké nevíme, zdá se však, že neobsahovala více osad než
Týnec a Čankovice, tak alespoň souditi lze z register desátečních do r. 1621., která více osad při farnosti zdejší neobsahují.
Poněvadž však osady připojené kostelu Honbickému nikdy neodváděly faráři Týneckému ani za dob novějších žádného tak
zvaného desátku, můžeme přijmouti, že již ve století 16. Honbický kostel byl připojen jako filialný ke kostelu Týneckému,
také možno, že stalo se tak ještě dříve, ale tolik jisto, jak i výše pověděno, že ve 14. století kostel Honbický i Trojovický
byly kostely farními. (Na bývalou faru ve Honbicích upomíná dnes již jen kousek pole, které udrželo si název „kněží
kousek“.) Kdy Honbice staly se filialkou Týnce na jisto postaviti nelze.
Nemajíce písemných památek z těch dob, nevíme, kteří kněží žili tenkráte na zdejší osadě.
Prvou listinu, ze které něčeho alespoň na určito se dovídáme, jest starý opis listu psaného na pergameně. Původní
onen list pergamenový byl úvodem ke knize pamětní, kterou napsal r. 1621. farář Týnecký Jiří Kaudulin Třebochovký.
Farář ten praví v úvodu tom, čili předmluvě, že byl jmenován farářem Týneckým téhož roku 1621. Ze svých předchůdců
jmenuje jen jakéhos Šimona Silesia (snad Slezáka), kterýž byl farářem v Týnci r. 1602. Ač jenom ten jediný list nám zůstal
a to ještě jen v opise po faráři Kaudulinovi, jest předce pro nás nejen památným, ale i poučným tím, že opisovatel onoho
listu přičinil i krátký výtah (extrakt) ze knihy oné pamětní a v něm poznamenal osady ke Týnci patřící. Dle tohoto extraktu
náležely r. 1621. ke kostelu Týneckému již tyto osady: Skalice, Bližňovice, Blansko, Čankovice, Zásady, Bořice. Mimo
to patřil ku Týnci, lépe řečeno ke kostelu Týneckému, jako filialný kostel Řepnický.
Nepobyl však dlouho v Týnci farář Kaudulin, mizíť stopa po něm veškerá již po r. 1621., načež fara zdejší zůstala
opuštěnou na dlouhou řadu let.
Co stalo se s farářem Kaudulinem nemohl dopatrati se již ani na počátku 18. století farář Koukal, kterýž v listině
uložené r. 1728. do věže zdejšího kostela (nalezené r. 1819. při opravě věže té), poznamenal takto: „Kostel tento ve městě
Hrochově Týnci pod ochranou Martina biskupa Turonského po dlouhou řadu let trval zasnouben snoubencům po sobě
následujícím, pastýřům duší katolických, z nichž poslední zasloužil jméno pastýře dobrého Kaudulin Jiří, kněz církevní
až do r. 1621. kterýžto když zemřel, aneb což pravdě podobno jest ukrutností bludařů byl vyhnán, zůstal opuštěn a osadníci
Tejneční byli nuceni lačníce po pastvě slova Božího hledati ji částečně ve Chroustovicích, z části v Dašicích, posléze
ve Trojovicích až do r. 1701.“ Že farář Koukal spíše přijímá za pravdu, že Kaudulin byl vyhnán, nebude nám s podivem,
když vzpomeneme, co dělo se za těch dob na všech stranách. Bylť na př, hned v sousedních Dašicích dosazen r. 1620. první
katolický farář Matouš Zinger, tento však byl zabit v lukách Komárovských od obyvatelů utraquistických Dašických. (Pam.
archaeol. X. 288.)
Jaké obtíže nastaly osadníkům zdejším možno si domysliti. Tyto obtíže byly zvýšeny ještě všeobecným
nedostatkem katolického kněžstva po Čechách. Když dosazen byl do Dašic opět farář katolický, chodili osadníci zdejší, jak
praví farář Koukal, jednak do Dašic, jednak do Chroustovic. Hůře však bylo, když bylo nutno, aby kněz přijel do osady
zdejší buď zemřelé pochovati aneb přisluhovati svatými svátostmi. Farář Dašický jen zřídka mohl přijeti, aby vykonal
nějaké úkony náboženské, bylyť mu přiděleny mimo Dašice i Mikulovice, Dříteč a Bejšť, takže v těchto svých osadách měl
práce přemnoho (Pam. arch. X. 287.), proto častěji přicházel do zdejší farnosti ku výkonům náboženským kněz
z Chroustovic. Bude snad při tom mnohému s podivem, proč neděje se tu zmínka o blízkém faráři Trojovickém. Však
i ve Trojovicích bývali často bez kněze. Poněvadž však Trojovičtí vždy po čase alespoň delším kněze obdrželi, připojen byl
později kostel Hrochov Týnecký jako filialný ke kostelu Trojovickému a farář Trojovický jako příslušný farář vykonával
pak obřady pro farnost zdejší. Poněvadž i později ještě střídali se mnoho faráři ve Trojovicích, bylo přece častěji nutno
zváti a žádati jiné okolní kněze za výpomoc, jak dosvědčují matriky zdejší farnosti počínající rokem 1665.
2. Rodina Celerova na Hrochově Týnci
Již výše pověděli jsme, že Ludvik Bezdružický prodal zboží své Týnecké panu Kašparu Celerovi z Rosenthalu.
Nebyl však Ludvik Bezdružický za posledních let na Týnci; ale bydlel na Týnci rytíř pan Mikoláš Vltanovský
z Vlčkovic , kterému Ludvik Bezdružický byl mnoho dlužen. Zprávu tu čerpáme ze slov faráře Kaudulina, který napsal
o sobě slova tato: „Já kněz Jiří Kaudulin Třebochovský, dostavší se z vůle Pána Boha všemohoucího za správce církve Boží
do městys Tejnice Hrochovy při času sv. Havla na půl desátku letha od narození K. P. 1621. za pana a držitele téhož statku
podle dluhu jemu na něm zapsaného urozeného a statečného rytíře pana Mikoláše Vltanovského z Vlčkovic na Uhersku
- 17 -
a Čepřovicích a.t.d.“ Dle toho zdá se, že usadil se tento rytíř na Týnci ze strachu o dluh, kterým Ludvik Bezdružický byl mu
povinen, chtěje hájiti své jmění, kdyby statek Ludvikův měl býti za trest skonfiskován. Došel však dojista svého jmění, když
Ludvik statek svůj prodal panu Celerovi.
Pan Kašpar Celer (jinde psán on i potomci jeho také Celarové, a neb též Cellerové a Zellerové) byl mužem
vynikajícím, kterýž obdržel první erbovní list na praedikat „z Rosenthalu“ a spolu erb r. 1596. Za erb obdržel štít na příč
rozdělený: ve svrchní zlaté polovici hořejší, část černé rozletité orlice s červenou růží na každém křídle, v dolejší polovici
černé a žluté a nad tím vším hořejší část orlice. Odměny té dostalo se mu za zásluhy při appellačním soudě v Praze, kdež
sloužil se svými bratřími Melicharem a Hanušem Celerem. R. 1600 byli všichni tři povýšeni do stavu šlechtického. Kašpar
později stal se strážcem klenotů císaře Rudolfa II. a Jan Celer cís. komorníkem. Pro horlivé a bedlivé služby jejich
propujčen jim stav rytířský a přijati za obyvatele země České r. 1607. Když Bedřich Falcký za krále uveden byl do Čech,
přísahali mu také bratři Kašpar a Jan Celer věrnosť, ale jako katolíci osvobozeni byli pokuty r. 1622.
Kašpar již v l. 1618 – 1620 byl hejtmanem cís. panství kolínského, načež stal se hejtmanem cís. panství
pardubského. Při konfiskaci ukoupil nejprve dům Kekulovský ve Starém městě pražském, načež teprv ukoupil Hrochův
Týnec a později r. 1629. nabyl ještě Trojovic od Volfa Viktorina Hradeckého z Bukova. (Ottův sl. nauč. V. str. 268.)
Toto předeslati považovali jsme za nutno, abychom s rodinou Celerovou poněkud blíže seznámili čtenáře; neboť
tato rodina získala si v Hrochově Týnci později zásluh nesčetných.
Zda pan Kašpar Celer z Rosenthalu, hejtman cís. panství pardubského přistěhoval se do Týnce ihned r. 1623.
či o něco později nevíme.
3. Doba po bitvě na Bílé hoře do r. 1626
Příchod pana Kašpara Celera z Rosenthalu do Hrochova Týnce připadl do doby zlé. Zakusiloť Chrudimsko
veškeré za těch dob útrap více než kterýkoliv jiný kraj český. Bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620.) byl dobyt jak známo
nám pokoj a mír v Čechách, ale jen zdánlivý, takže teprv po bitvě nastaly doby trudné. Chtěl totiž císař, aby ti, kteří od víry
katolické se odtrhli, opět ku víře katolické se vrátili. Proti těm, kteří se zdráhali tak učiniti, bylo mocí dostupováno,
poněvadž císař za jisto považoval, že nebude pravého poklidu, pokud protestanté budou v Čechách. Násilí však vyvolalo
časté odboje, takže císař uznal za nutno mnoho vojska po Čechách rozděliti, aby pokoj byl udržen. Ježto pak
na Chrudimsku častěji než kde jinde jednotlivci na odpor se vydávali, trpělo také Chrudimsko vojskem víc než kterýkoliv
jiný kraj. Čtemeť o těch dobách tuto památnou zprávu:
„Po bitvě bělohorské přecházelo jedno vojsko císařské po druhém a to buď na „durchcugu“ buď „v kvarnisoně“
do Chrudimi a okolí tamního a tu zvláště do Hrochova Týnce a do Slatinan. Soldateska tato, podobajíc se více zběři
loupežnické nežli vojsku řádnému, loupila a plenila vše a všude i trápila a sužovala nad to obyvatele tak, že tito opustivše
domov svůj zběhli do hor a lesů příležících a kdo zůstal doma, pochován byl nákazou morní, která tehdáž, zvláště, ale
r. 1625. ve Slatinanech zuřila.“ (Pam. arch. I. str. 271.)
Zpráva tato zřejmými tahy dosvědčuje nám, že mimo Slatinany netrpěla žádná osada na Chrudimsku za těch dob
více, než Hrochův Týnec.
Nevěděl dojista tenkráte císař Ferdinand, jak mnoho trpí lid jeho vojskem vyslaným ku zachování pokoje a míru,
sice by dojista vojsku toho všeho nedovolil, aneb vojsko odvolav jiným způsobem byl by pokoj zajistiti hleděl.
B. Války švédské
1. Zhouby spůsobené válkami švédskými a další Celerové na Týnci
Nebylo dosti na pohromách, které stihly osadu zdejší do r. 1626. Ještě horší dnové očekávali tu hrstku lidí, která
přece zbyla zde na gruntech spustlých a namnoze neosazených. Neštěstí lidu zdejšího dovršily války se Švédy. Hned při
prvém vpádu svém do Čech r. 1639. zaplavili Švédové krajinu chrudimskou a poplenili okolí Chrudimské a při tom
i Hrochův Týnec.
Za těchto dob trudných snažil se dojista pomáhati zuboženému lidu zdejšímu pan Kašpar Celer z Rozenthalu,
kterýž byl mužem šlechetným a dobročinným. Za trudných poměrů stal se muž ten pánem na Týnci a za dnů ještě
smutnějších zemřel. Skonalť r. 1641. zanechav po sobě tři syny. Dva synové rozdělili se o dědictví otcovské tak, že Jan
Kašpar vzal si Trojovice a Václav Karel Hrochův Týnec. Syn třetí stal se kapucínem a byl r. 1667. superiorem v Kolíně.
(Ottův slovník n. V. str. 269.)
Václav Karel Celer byl slabého zdraví, rovněž tak i jeho bratr Jan, oba také brzo as v jeden čas zemřeli
nezanechavše po sobě dítek žádných. Tím statky Hrochův Týnec i Trojovice připadly na jejich sestry Annu Elišku
Šmidlovou a Marii Celerovou z Rozenthalu.
- 18 -
Marie Celerovna nežila však také dlouho a Anna Eliška za sebe i jako poručnice sirotků po sestře uvázala se r.
1647. ve statky Hrochův Týnec a Trojovice.
Tyto rychlé, bolestné ztáty v rodině Celerů zavinila as slabá soustava tělesná, však nechybíme dojista, přijmeme-li,
že úmrtí ta urychlila ještě kruté chvíle, jež bylo rodině té na Hrochově Týnci zažíti. Trpělať rodina ta mnoho od Švédů spolu
s celou osadou. Nebylo totiž dosti na vpádu prvém r. 1639., kdy Švédové mnoho spustošili zdejší krajinu, již tak dosti
zuboženou, ale opakovali své vpády ještě v létech pozdějších.
Přišliť Švédové do zdejší osady opět již r. 1643, kterýžto rok stal se smutně památný tím, že při tomto vpádu
spálen byl i zdejší kostel, při kterémž požáru zničeny byly i zvony kostelní a jak pravdě nejvíce se podobá, byla ohněm
zničena i budova farní.
A ještě nebylo dosti ani na těchto vpádech; neboť přišli opět Švédové při pochodech na Chrudim a to r. 1645
a ještě jedenkráte r. 1648.
Při všech těchto vpádech (čtyřech) Švédové vždy jak v Týnci Hrochově tak i po veškerém okolí plenili, drancovali
a pálili. Mimo jiné zničili ohněm i dvory a tvrze v Mezilesicích, ve Slatiňanech, v Rosicích ano i tvrz ve Hroch. Týnci padla
za oběť. (Pam. arch. I. 317.) Při kterém vpádu byla zničena tvrz týnecká nevíme.
2. Povšechný obraz Hroch. Týnce po válkách 30letých
Hrochův Týnec na konci válek třicetiletých byl obrazem děsné spousty a nejvyšší bídy. Osada zdejší byla bez
kostela, bez tvrze, bez fary, bez kněze a kdož ví, kolik ještě budov při tom lehlo popelem?! Mnozí obyvatelé vidouce
tu spoustu opouštěli příbytky a s těmi, jimž nad hlavou byly příbytky spáleny, utíkaly ze zdejšího kraje. Ti pak, kteří přece
zůstali ještě každou chvíli hordami Švédskými byli přepadáni. A když již krutě vedla sobě na počátku válek třicetiletých
soldateska císařská, můžeme si snadno představiti, jak týralo náš lid vojsko Švédské, pověstné svými až zvířecími
ukrutnostmi, jichž tenkráte na všech stranách se dopouštělo.
Válkami těmi však nejen byla osada zdejší uvedena na pokraj úplné záhuby, ale utrpěla i nenahraditelných ztrát ve
vzhledě kulturním. Mnohé dojista vzácné, důležité a mnoho poučné spisy byly ztráveny ohněm, který zničil kostel, tvrz
a budovu farní. Litovati jest, že alespoň pamětní kniha faráře Kaudulina, aneb alespoň matriky nebyly tenkráte zachovány.
- 19 -
Oddíl V. Doba Fleischmanů a Puchartů /1650 – 1681/
1. Rodina Fleschmanů na Hr. Týnci
Za dob, kdy končila válka třicetiletá nastala opět změna na zdejším panství:
Anna Eliška, kteráž r.1647 ujala panství Trojovice a Hr. Týnec, nepřežila dlouho sestry své Marie. Snad, že cítila
již slabosť tělesnou a chtěla si umenšiti různých starostí, prodala r. 1650. Trojovice Janu Rudolfovi Celerovi z Rozenthalu,
(Ottův slov. nauč. V.26 g.) načež brzo, snad týž ještě rok zemřela. Nyní měl Hrochův Týnec přejíti po právu na syny
pozůstalé po Marii Celerovně, však byli ještě nezletilí. Tou příčinou soud zemský skrze komissary k tomu zřízené dal
prodati statek Hroch. Týnecký s dvorem poplužným při tvrzi a všechny dvory. Zda z volné ruky, či snad (což pravdě
podobnější) dražbou byl prodán, nevíme. Ukoupil je David Fleischmann z Tumpachu se svou manželkou Annou
Kateřinou Fleischmannovou, rozenou z Knoblochu, za 19.000 zl.rýn. O minulosti rodiny této víme pouze tolik, že do
r. 1650. bydleli nespíše ve Chrudimi, kdež měli dvůr. Byli spolu již majetníky Bezděkova, neboť čteme o nich:
„Fleischmann z Tumpachu, David a Kateřina z Knoblochu manželé na Týnci Hrochovém a Bezděkově drželi r. 1651.
na Novém Městě ve Chrudimi dvůr, který později přešel na pana Cellára.“/=Celera/ (Pam. Arch. X. 30.)
Sželelo se dojista rodině Fleischmannově zdejšího lidu, když přišli do Týnce, i také škod zde způsobených. Však
také ihned přiložili k dílu ruku nanejvýš dobročinnou. Nejprvé obrátili zřetel svůj na chrám Páně. Nevíme, zda započala
teprv rodina Fleischmannova na spáleništi stavěti nový chrám, či zdaž již dříve zbožná rodina Celerova nový chrám stavěti
započala, tolik přece jisto, že rodina Fleischmannova stavbu chrámovou dokončila. David Fleischmann se svou manželkou
Annou Kateřinou zachoval si trvalou paměť mimo jiné tím, že darovali zdejšímu kostelu dva zvony, jak nápisy na nich
zřejmě dosvědčují.*
*/Jest to velký zvon „Martin“ zvaný, kterýž váží 17 centů 10 liber a má na horním okraji tento nápis: Me hostium
ignis sub annum 1643. sustullit Piorum flamma in honorem Summi Dei atgue Deiparde iterum extulit anno 1653. (=Oheň
nepřátel mě r. 1643. snesl, žár zbožných ke cti Nejvyššího boha a Bohorodičky opět r. 1653. vznesl.) Na dolní okraji čteme:
Mit Gottes Hilfe hat mich Martinus Schretter von Ahrnauro zu Nachot gegossen. (=S pomocí Boží ulil mě Martin Schretter
z Hostinného v Náchodě.)
Na jedné pak straně zvonu čteme:
Herr David Fleischmann von
Tumbach und Frau Gemahlin
Anna Catharina Fleischmanin
geborene von Knobloch, beide
Erbherrn und Frauen zu
Rochow-Teinitz, Woitz und
Freihof zu Lutschau.
(=Pan David Fleischman z Tumbachu a paní manželka Anna Kateřina Fleischmanová, rodem z Knoblochu, oba
dědičně páni na Hrochově Týnci, Vojicích a Freihofu u Loučeje.)
Druhý zvon „Ave Maria“ (=Zdrávas Maria) zvaný, váží nyní 9 centů a 60 liber. Byl též darován manželi
Fleischmanovými, později však (r. 1767.) byl přelit.
Tento zvon má nápisy na horním okraji: Domine ad Te clamo, propera ad me, per cipe vocem meam cum
Te vocavero. Psl. 141. (=Pane, volám k Tobě, pospěš ke mně, uslyš hlas můj, když Tě budu vzývati. Žalm 141.) - Na dolním
okraji čteme: Fudit me Josephus Lissiack Pragae. (= Lil mne Josef Lissiack /snád Lišák/ v Praze.)
Na zvoně nad touto částí okraje čteme:
Hacc Campana in Honorem
SS. Jovanny et Pauli M. M.
consecrata
et sub Regimine A D M J ac
Excellentissimi D. D.
Pauli Ferdinandi
Canoniae Chradicenjy
LVI. Abbaty
Anno 1767 refusa est.
(=Tento zvon na počesť Svatých Jana a Pavla Mučenníkův posvěcený a pod správou Vysoce Urozeného
a Slovutného Pána Pana Pavla Ferdinanda kanonie Hradíštské 56. opata R. 1767 byl přelit.)
- 20 -
Na druhé straně téhož zvonu čteme:
Herr David Fleischmann von Tumbach
und Seine Frau Anna Catharina Fleischmanin,
Geborene von Knobloch beide Erbherrn und Frauen
zu Hrochou Teinitz zu Woitz und zu Lutschau.
(=Pan David Fleischman z Tumbachu a jeho choť Anna Kateřina Fleischmanová rodem z Knoblochu, oba dědiční
páni z Hr. Týnce, Vojic a Loušeje.)
Cena tohoto daru vzroste ještě před naším zrakem, povážíme-li, jak mnohými daněmi a poplatky různými byly
tenkráte stiženy vrchnosti, které bylo jim neradno zapravovati, nechtěly-li odírati lid svůj poddaný, již tak už přespříliš
utrápený. David Fleischmann byl by dojista mnoho ještě dobrodiní prokázal zdejší osadě, zemřel však již r. 1653., takže týž
rok, kdy nové zvony jím darované byly zavěšeny, rozezvučely se smutně ke dárcovu průvodu pohřebnímu.* Po smrti
manžela svého uvázala se u Týnce jeho pozůstalá manželka:
Anna Kateřina Fleischmanová. Která a jaká dobrodiní učinila ještě tato paní na zdejší osadě nemáme zpráv.
Nevíme také, kde šlechetná tato paní ukončila svůj život, ba nevíme ani, jak dlouho ještě držela statek Týnecký, tolik však
jisto, že jenom krátce držela statek zdejší, ano již r. 1655., tudíž 2 roky po smrti manželově Týnce nedržela.
Rozloha pozemků panství Týneckého obnášela tenkráte 6545 jiter 1480?. Však ale také spočívalo dosti veliké
břemeno daní. Platilať panství, svobodné dvory a královská města kraje Chrudimského r. 1655. (ale i v letech pozdějších do
berní pokladny krajské 3130 zl. 23 kr. 1 denár měsíční berně. /Pam, archaeol. VIII. 148/ V tuto částku připadlo platiti statku
Hr. Týneckému měsíčně 10 zl. 59 kr. 2 ? d. (Adámek. Chrudimsko str. 17.)
* Abych při této příležitosti zmínil se ještě o ostatních zvonech, které ještě jsou na zdejším Chrámu Páně,
připomínám, že mimo jmenované dva velké zvony jsou ještě dva zvonky menší. Jeden, „Umíráček“ zvaný, dán byl kostelu
zdejšímu z bývalé kaple Mariánské, když tato byla zrušena. Váží 90 liber a nese nápis:
Nutritio
Verbi incarnati
Agonizantium
Advocato
Clientaliter sacratur
A. 1722
(=Živiteli Slova vtěleného se smrtí zápasících pomocníku s důvěrou v ochranu se zasvěcuje R. 1722.)
Na druhé straně jest obraz sv. Josefa s dítkem Ježíšem a s lilií v ruce a pod obrazem jsou písmena: I.P.
Poslední zvonek „Sanctus“ na malé věžičce jest bez nápisu a váží 25 liber.
2. Rodina Puchartova na statku Hr. Týneckém
Po Anně Kateřině Fleischmannové uvázala se s panství Týnecké, nejspíše r. 1655./mělať již v tomto roce právo
podací na Týnci, (Adámek Chru. 17)/ její příbuzná:
Anna Barbora Puchartová, rozená z Knoblochova. Manžel této Anny Puchartovy byl Adam Jaroslav Puchart
Voděradský z Voděradu. Tato rodina nebydlela v Týnci, ale ve Slatinanech, které jim též náležely. Adam Puchart byl mužem
rozšafným a dbalým pořádku. Jako dříve rodina Fleischmanova stala se památnou dobrodiními, chrámu Páně učiněnými
a nejspíše i tím, že postaviti dala novou budovu farní, tak zase Adam Puchart zanechal památku po sobě tím, že upravil
dávky, které ode dávna obyvatelstvo odvádělo svému faráři zde, jako i na jiných místech. Dávky ty, jak je upravil Adam
Puchart staly se pravidlem, jímž řídilo se obyvatelstvo zdejší farnosti do dob nejnovějších, kdy dávky ty byly zaměněny.
Tím postaral se Adam Puchrat, aby farář zdejší pro budoucnosť měl zajištěnou zde hmotnou existenci.
Bude nám s podivem, že upravoval příjmy kněze zdejšího v době, kdy vůbec kněze zde nebylo. Však dojista snažil
se také, aby kněz byl do osady zdejší dosazen, ale snaha jeho zůstala marnou. Připomenouti dlužno, že Adam Puchart
sestavuje dávky obyvatelstva pro zdejšího faráře nevedl si nikterak libovolně, ale stanovil je na základě dávek dávných, jak
z roku 1621. a i z let dřívějších byly zaznamenány. (Soupis těchto dávek uvedeme později.) Pan Adam Puchart byl i jinak
mužem vzácným, takže býval bran za rozhodčího v různých sporech. Tak na př: byl volán za rozhodčího ve sporu, který byl
po více let mezi paní Ludmilou Celerovou, rodem Barthodějskou z Bartoděj, paní na Trojovicích a rytířem panem Adamem
Jindřichem Talackou z Ještětic na Přestavlcích a Vejvanovicích. /Však nevyzdvihla Paní Ludmila sporu toho, ale povstalo
nedorozumění již mezi dobré paměti panem Janem Celerem a panem Talackou. Neslo se nedorozumění to:
1. ke průjezdům od luk pana Celera
2. na právo pásti na občinách
3. na právo ku části řeky od Trojovic ke splavu Týneckému
„Při komissi r. 1662. držané spor ten nebyl uklizen a věc ponechána k dalšímu šetření. Že pak pod tím časem Pán
- 21 -
Bůh všemohoucí dobré paměti pana Celera z tohoto bídného světa skrze smrť časnou povolati jest ráčil, tudíž ta věc až do
r. 1667. k dokonalému skoncování přijíti nemohla. Mezitím považujíce Paní Celerová toho s bedlivostí, aby jakožto bedlivá
poručnice do nějakého zbytečného soudného řízení a zaneprázdnění se nedávala a tudíž sirotky své do větších škod
neuvedla, dne 29. srpna r. 1667. spolupůsobením pana Adama Pucharta a jiných učinila narovnání. Přálať si sama též, aby
sousedské roztržitosti a nevolnosti sešlo, alebrž aby raději láska a svornost a dobré sousedství zachováno bylo.“ (Desky
zemské,Quatern Památný, mořské barvy Cit. č. 24.)
Adam Puchart byl r. 1660. zvolen hejtmanem kraje Chrudimského, ve kterémž úřadě zůstal až do r. 1670. (Pam.
Arch. Str. 224. VIII.) ve kterémž roce nemoc upoutala jej na lůžko, z něhož více nepovstal. Zemřel r. 1671.
Smrť byla velikým neštěstím pro jeho rodinu; neboť zanechal po sobě dva nezletilé syny: Ferdinanda Václava
a Jaroslava Sigmunda, mimo ně dceru Annu Beatrici, kteráž byla nejstarší. Posledním pořízením podědil otec syny tak,
že Jaroslav Sigmund obdržel Hrochův Týnec, Ferdinand Václav dostal Slatinany. Rodina celá bydlela nyní dále, jako dříve
ve Slatinanech a do Hrochova Týnce dojížděli jen dozor vésti na svůj statek. Za nezletilé syny převzala správu panství Anna
Barbora Puchartová, jejich matka. Než ani matka netěšila se již dlouho životu. Cítíc, že brzo odejde za svým manželem,
vznesla poručenství nad oběma syny na dceru již provdanou: Annu Beatrici Binagovou, kteráž vedla po nějakou dobu
i správu zdejšího statku, ale z příčin nám neznámých bylo jí poručnictví i správa statku vzato aneb sama obého se vzdala
a to, což podivuhodno, jen několik měsíců před plnoletím staršího Ferdinanda Václava. Po té nařízen byl královskými
místodržícími poručník, který však jen po několik měsíců r. 1678. oba statky spravoval, načež ujal dědictví, již plnoletý,
Ferdinand Václav, jemuž kšaftem byly přiznány Slatinany. Ferdinad ujal se nejen statku svého Slatinanského, ale uvázal se
i ve statek Týnecký, patřící mladšímu bratru.Spravovav však jen po dva roky oba statky, umřel již r. 1680. Poněvadž sám
dobře cítil před smrtí, že mladistvý jeho život ke svému cíli se blíží, postaral se o panství své, nařídiv dědicem bratra svého
Jaroslava Sigmunda.
Jaroslav Sigmund, pán na Slatinech a Týnci, nastoupil správu panství svých za dnů zlých. Zuřil totiž tenkráte po
celém Chrudimsku krutý mor. Aby odvrátil Bůh hrůzné ty časy, putoval Jaroslav Puchart dne 3. října r. 1680. a opět
v březnu r. 1681. /ze Slatinan, kdež bydlel,/ se všemi úřadníky a služebníky i s velikou částí svých poddaných k obrazu
Salvatorskému do Chrudimi, načež prý nemoc ta ihned pominula. Ku věčné paměti udalosti té dal pan Jaroslav Puchart
vymalovati obraz votivní s nápisem, který se až podnes spatřuje v sakristii děkanského chrámu Chrudimského. („Knížka
Salvatorská“ Kv. oliv. 6 A 2.) Však ani Jaroslav, tento muž příkladné zbožnosti, neměl bohužel pevného zdraví. Proto
prodal ještě r. 1681. a dne 10. srpna 1681. do desk zemských dal vložiti statek Týnecký /„tvrz v Tejnici a městečko Teynec
Hrochova se dvorem poplužným“/ své sestře Anně Beatrici.
Jaroslav Puchart zemřel již roku následujícího 1682, takže nevládl na statcích svých ani plné dva roky jako dříve
bratr jeho. Sestra zemřelých těchto bratří Anna Bestrix, dříve provdaná Binagová ovdověvší provdala ze zatím podruhé
za Jana Václava Celera z Rozenthalu, čímž dostal se Hrochův Týnec opět v držení rodiny Celerovské.
3. Povšechný stav Hroch. Týnce od válek třicetiletých
Na nejhlubší stupeň bídy uvedený lid válkami třicetiletými dlouho nemohl se zotaviti, takže ještě dobu plných 30.
let po skončených válkách mohli bychom dobře přirovnati ke stavu člověka zotavujícího se z těžké choroby. Jak smutný byl
stav osady zdejší po válkách, toho nejlepším ač spolu nejsmutnějším dokladem jest kniha, v níž zaznamenány jsou fary,
které náležely r. 1677. biskupství litomyšlskému a v níž jmenován i při každé osadě počet duší. Počet duší však udán tak,
že počtem tím míněni jsou jen odrostlí Svátostí schopní. Z této zaručené zprávy dovídáme se, že Týnec (psán Týnecz) čítal
r. 1667. jenom 207 obyvatelů. Byť bychom číslici tu (za příčinou malých dítek sem nepočítaných) o mnoho zvýšili, přece
počet obyvatelstva zdejšího zůstane příliš nepatrný, uvážíme-li, že Týnec byl tenkráte již přes 200 let městysem. (Čankovice
měly tenkráte obyvatelů 93, Bližňovice 71, Blansko 25, Skalice 21.) – Viz. Pam. archaelogogické. IX. str. 743. Rány
duševné i hmotné zasazené našemu lidu jen příliš volně se zacelovaly.
Dobře ještě bylo tam, kde na statcích zůstalo panstvo české, krev rodná, cítící s lidem poddaným, běda však bylo
namnoze tam, kde usadila se cizota, po většině Němci, jazyka českého neznalí. Tito cizáci týrali lid bezcitně a uvalovali naň
břemena až nesnesitelná, ať nemluvím ani o tom, že usilujíce mu vyrvati ze srdce i lásku ke mluvě mateřské, chtěli tak
uvésti jej ve krutou porobu duševnou.
Mezi šťastnější v té příčině krajiny dlužno počítati krajinu zdejší; neboť do okolí zdejšího vůbec jen málo vnikl
živel cizácký. Nejlepším toho dokladem jsou matriky zdejší z těch dob. Škoda, že matriky zdejší těch dob, /jako i na jiných
přemnohých místech,/ jsou neúplny. Až během časů pujde o to, aby každá osada měla knihu svých dějin, přispěly by staré
matriky přemnoho na objasnění dějin politických i kulturního vývoje našich osad, ba na mnohých místech i původ jmen byl
by vysvětlen. Však i takto kusé matriky přemnoho přece jsou pozoruhodny a čtenář matrik našich vida veliké množství jmen
osob urozených, které sídlili v Týnci i v osadách přifařených, nabývá jistoty, že dvory a zámky zdejší ušetřeny byly cizotou.
Rozpoznávať každý bez velké námahy velikou část jmen domácích od jmen cizích.
Když obyvatelstvo se poněkud přece zotavilo. potřebovalo nanejvýš kněze, aby nebylo nuceno ku výkonům
náboženským dožadovati se ochoty kněžstva okolního. Zdá se však, že okolo r. 1680. alespoň na krátký čas měli přece ve
Hroch. Týnci, ač příslušným farářem byl i dále farář Trojovický. Alespoň matrika křestní z r. 1679. vede nás k tomu úsudku;
neboť praví nám, že toho roku byla ve Trojovicích pokřtěna Kateřina, dcera urozeného Pana Jana Václava Celera
z Rozenthalu, při kterémž křtu stál kmotrovství Pan Bohuslav Martius t. č. kaplan v Tejnici. Jméno však tohoto kněze na
- 22 -
jiných místech v matrikách se již nenaskytá, z čehož souditi nutno, že pobyl zde jen na čas docela kratičký a budova farní
byla opět jako dříve úplně opuštěnou. Byl dojista převeliký nedostatek kněžstva katolického za těch dob. Odstrašovalyť
mnohého od úřadu kněžského vzpomínky a zprávy o útrapách, které bylo trpěti kněžstvu katolickému za války 30 leté.
- 23 -
Oddíl VI. Doba Václava a Anny Celerových z Rosenthalu (1681-1705)
1. Náčrt životopisný pana Václava Celera
Jan Václav Celer z Rosenthalu ujal zboží Týnecké po otci svém Janu Rudolfovi Celeru z Rosenthalu r. 1679.
Držel také Bezděkov a r. 1684 připomíná se jako držitel dvoru na Novém Městě ve Chrudimi, který od těch dob nazýván
byl dvorem Celerovským neb také Celarovským, (Pam. archaeol. X. str. 29.) tak jako sám pan Celer psán býval i Zeller
a také Celár, ano jednou psán místo Celer i Celkář. (Pam. arch. VIII. str. 225.)
Pan Celer byl mužem učeným, při tom zbožným, šlechetným a štědrým. O jeho učenosti svědčí nejlépe, že byl od r.
1682. až do r. 1694. hejtmanem kraje Chrudimského. Brzo po r. 1689. stal se přisedícím zemského soudu a JMC radou,
načež r. 1689. pro zásluhy své a svých předků povýšen byl do stavu panského. (Ottův slov. nauč. V. str. 269.) Kdežto pan
Celer věnoval snahy své životu veřejnému, kdež mnoho získal si zásluh, omezila se paní jeho Anna Božena, (Beatrix)
rodem Puchartová, (ovdovělá Binagová,) na krůh jen malý věnovavši péči a lásku šlechetného srdce svého lidu poddanému
a tu ještě ponejvíce osadě Týnecké.
Paní Anna Božena bydlela do r. 1681. se svým manželem ve Trojovicích. Kdy pan Celer pojal ji za manželku,
nevíme, tolik však jisto, že stalo se tak před r. 1679. A již v této době vidíme mysl její zbožnou a ruku dobročinnou ve:
Zřízení kaple postranní při zdejším kostele.
Ač nebydlela ještě v Týnci, přece oblíbila si paní Anna Božena zdejší chrám Páně tou měrou, že dala k němu
přistavěti kapli Marianskou. Nade vchodem této kaple (při epištolní straně hlavního oltáře) podnes viděti (nyní nejasný)
znak rodiny Celerovy a tento nápis: „Nákladem svobodné a urozené Paní Anny Boženy Zellerové z Rosenthalu rozené
Putzhard z Voděrad 1680.“ Pod touto kaplí dala udělati hrobku na ten účel, aby do této hrobky tělo její i jejího manžela
mohlo býti pochováno.
2. Trhy a jarmarky ve Hroch. Týnci
Mile dojista zapsala se do srdcí obyvatelstva zdejšího paní Anna Božena Celerová již stavbou kaple marianské při
zdejší svatyni chrámové. Vzpomeneme-li nyní, jak mnoho byl tenkráte závislým lid poddaný na své vrchnosti, dovedeme si
představiti radosť, jakou pocítilo zdejší obyvatelstvo, když paní ta ukoupila r. 1681. panství Týnecké od bratra svého
Jaroslava Pucharta za 35.500 zl. rýnských. Poněvadž pak po dlouhou řadu minulých let vrchnosť Týnecká na panství
zdejším nebydlela, dostoupila vrchole radosť obyvatelstva zdejšího, když vzácná tato rodina Celerův přesídlila z Trojovic
do Týnce. Anna Božena Celerova také skutečně nejen splnila všechny naděje v ni kladené, ale i převýšila naděje ty vysokou
měrou. Prokazovalať dobrodiní zdejšímu lidu svému poddanému všemožným spůsobem, takže za krátko požívala pověsti
paní dobrotivé a to právem veškerým. Starala se stejnou měrou o tělesné i duševní blaho lidu svého.
Nehynoucí paměť za péči o blaho hmotné zdejšího městečka získala si pak zvláště tím, že žádala tehdejšího
panovníka císaře Leopolda, aby dovolil, by zdejší městečko mohlo odbývati budoucně vždy čtyřikráte za rok "jarmark“.
Císař prohledaje ku žádosti té „aby městečko zdejší mohlo k nějakému vzniku a zvelebení přijíti, zvláště pak aby břemena
obecní den po dni se rozmahající snadněji podniknouti mohlo“ dovolil aby jarmarky čtyři ročně byly konány a to:
1.) na den sv: Matěje apoštola Páně,
2.) na den sv: Jana Křtitele,
3.) na den sv: Matouše,
4.) na den sv: Kateřiny.
Tímto povolením ze dne 10. února 1694., jež tenkráte vždy za zvláštní milosť bylo považováno, bylo městečko
Hrochův Týnec postaveno v popředí zdejších menších měst a městysů.
Veliká radosť obyvatelstva zdejšího nad takovou milostí byla však skalena, když s listinou potvrzovací opatřenou
velikou pečetí dodána byla i listina, kterou bylo nařízeno aby „za confirmaci“ tu zaplatili sumu 160 zl. Jak opatřiti měla
chudá obec zdejší a zaplatiti částku tak vysokou? Ale i tu pomohla z nesnáze vznešená dobroditelka. Sama zapujčila obci
celou částku 160 zl. a spolu svolila, aby obec splácela dluh ten během určité doby vždy po 20 zl. Každou splátku
potvrzovala pak obci zdejší lístkem psaným vlastní její rukou.
(Všech oněch osm lístků paní Anny Boženy Celerovy jest zachováno na zdejší radnici. Obsah zní takto: „Já níže
podepsaná na tu summu, kterou jsem na jarmarky vynaložila a obec Tejneckou založila. Od tej obce (tak jak ona každého
půl letha po 20 zl. mně skládati a splacovati dobrovolně se uvolila) za první (druhý) termin 20 zl. přijala.
Podpisem ruky mé a přitisknutím secretu potvrzuji. (24. juni 1695.) Anna (S) Beatrix Cellerova.“)
Že na veliký prospěch byly jarmarky zdejšímu městečku, netřeba dojista dokazovati, nebyloť tenkráte dovoleno
vésti obchod podomní a i krámy kupecké byly pořízovány jen pořídku, a to ještě státi se smělo s povolením
- 24 -
vrchnostenským, takže lid ponejvíce byl odkázán nakupovati svých potřeb pro domácnosť o jarmarce.
Nejspíše hmotné úspěchy, jichž bylo dosaženo pro zdejší městečko zřízením jarmarku, byly na příčině, že zatoužila
šlechetná paní ještě více získati zdejšímu městečku. I podala opět žádosť císaři Leopoldovi prosíc, aby ještě zdejšímu
městečku bylo dovoleno ten den před každým jarmarkem odbývati trhy na dobytek koňský a hovězí a spolu aby mimo tyto
čtyři trhy směly ve Hroch. Týnci odbývány býti trhy týdenní a to každé úterý. I tuto prosbu vyslyšel císař Leopold a jak sám
dí „na žádost zbožné paní Anny Celerové“ svolil dne 5. května r. 1698., aby před každým ze čtyř jarmarků ten den trh na
dobytek koňský a hovězí byl odbýván, spolu povolil týdenní trhy a to každé úterý na obilí a všeliké jiné potraviny jakož
krámské zboží. Jedině tolik vyhraženo jest danou listinou, aby na trhy přicházel vždy ze Chrudimi úřadník, kterýž by
vybíral důchod zvaný „ungelt“, kde by potřeba bylo i za assistence vrchnostenské.
K tomu všemu ještě dodati dlužno, že povolil císař již prvou listinou, aby třetí a čtvrtý jarmark, kdyby toho potřeba
se objevila, na jiný den mohl býti přeložen, čtvrtý pak (neboli tak zv. Tomášský) jarmark mohl býti konán po osm dní,
pravíť listina, že povoluje se čtvrtý jarmark „na den sv: Tomáše s osmi dny pořad sběhlými“. (Viz. stvrz. Privilegia.) Jak
mnoho prospívaly jarmarky a trhy i pokladně obecní, dosvědčují nejlépe obecní účty z novějších dob.
3. Opětné obsazení fary Hroch. Týnecké
Zbožné a šlechetné paní Celerové nemohlo býti lhostejno, že fara Týnecká byla opuštěna a lid bez kněze a to tím
více, když viděla, že trpí veškerá farnosť zdejší přemnoho změnami, které opakovaly se příliš zhusta v duchovní správě
Trojovické. Tak, abych jen jediný dal doklad, od. r. 1672. vystřídalo se ve Trojovicích nejméně pět farářů během as 15 roků,
z nichž každý jen krátce pobyv ve Trojvicích vyhledal si místo jiné. Mezery, kdy nebylo žádného kněze ve Trojovicích,
bývaly nejen časté, ale i tak dlouhé, že i na léta bylo je čítati.
Jak zbědovaně vypadala duchovní správa farnosti zdejší za těch dob nejlepším dokladem bude, když uvedu, že
tehdejšímu faráři Chroustovickému sželelo se farnosti Trojovické tak, že opustiv Chroustovice přijal faru Trojovickou.
Slyšme však raději slova jeho vlastní v matrice napsaná, jež tuto v překladu podávám: „Já farář dříve Chroustovický, spatřiv
tolik změn duchovních správců na tomto místě (t. j. ve Trojovicích) a pro tyto změny mnoho pokleslé mysle duší svěřených,
z vlastní pohnůtky, z pouhého milosrdenství resignoval jsem na faru Chroustovickou a přijal jsem toto místo ač chudší (na
příjmy) a stal jsem se r. 1682. dne 25. dubna administratorem, později r. 1683. farářem. Dejž Bůh, aby správa tato prospěla
ke slávě Boží, ku spáse mé duše a ke blahu věčnému všech mi svěřených. Amen. Instalován jsem týž rok 1683 na konci září
o slavnosti Sv. Michala Vavřinec František Olitczer“ Však ani tento farář nepobyl dlouho ve Trojovicích. Příčiny těchto
častých změn v duchovní správě Trojovické jsou nám neznámy.
Tento neblahý stav duchovní na zdejší farnosti dojista tím mocnější vzbudil touhu ve šlechetné paní, aby opět do
fary Týnecké byl dosazen duchovní správce. Zdá se, že již od počátku r. 1689. k tomu se nesly její snahy, ale poněvadž bylo
jednati s úřady politickými i s arcibiskupskou konsistoří v Praze, nebylo možno dlouho dodělati se žádaného výsledku.
Aby přání šlechetné paní bylo splněno a rychle provedeno, přispěl sám pan Václav Celer, který byl ve všech
dobrých snahách podporovatelem své manželky. V záležitosti této přispěl ku pomoci takto: Roku 1704 vzdal se práva
patronátního jemu ve Trojovicích patřícího ve prospěch své manželky Anny Boženy, které připsán byl Týnec a které tím
náleželo i dosazovati faráře do Týnce. Nyní jednání rychle bylo přivedeno ke svému konci a Anna Celerová majíc nyní
právo jmenovati faráře Trojovického i Týneckého, jmenovala ještě téhož r. 1704. tehdejšího faráře Trojovického farářem
Týneckým.
Sedláček ve svých „Hradech a zámcích“ praví, že Hrochův Týnec stal se osadou farní již l. 1689. Zpravu tu čerpal
nejspíše ze Simmrovy Topografie, kterýž udávaje tento rok rovněž nejmenuje žádného pramene. Však správným jest dojista
r. 1704, neboť tak napsal sám farář Václav Koukal, jehož zpráva v archivu farním je zachována a které víru dáti třeba.)
Farář Trojovický, Václav Petr Koukal, přestěhoval se ihned ze Trojovic do Hroch. Týnce. Tento tedy farář Václav
Petr Koukal byl posledním farářem Trojovickým a po dlouhé řadě let opět prvním farářem Týneckým. Obraz jeho podnes
jest zachován ve farním domě zdejším.
Kostel Trojovický podržel i na dále ještě jméno kostela farního, pročež podepisoval se pak farář Václav Koukal
„farář Týnecký a Trojovický“. Teprv r. 1744. připojen byl kostel Trojovický jako filiálný ke kostelu Týneckému, od
kteréhož roku podepisoval se farář zdejší již jen „farář Týnecký“.
4. Úprava příjmů zdejšího duchovního správce
Kdykoliv zřizovány byly fary za dávných dob, staralo se všemožně obyvatelstvo na všech osadách, aby
duchovnímu správci zajistilo slušné postavení hmotné. Ku zřizovaným farám dávaly obce, aneb vrchnosti značnou čásť
pozemků, na nichž osadníci bezplatně vykonávali různé práce. Mimo to zavazovali se osadníci dodávati knězi každoročně
- 25 -
ze svých plodin a ze svých domácností různé dávky. Tyto dávky, poněvadž řídily se dle množství majetků jednotlivých
osadníků, bývaly dle toho menší neb větší. Obyčejně při zřizování fary bylo počítáno tak, aby každý hospodář odváděl
knězi svému as desátý díl čistého užitku ze svých přírodnin neboli naturálií, odkudž dávky ty sluly: desátek naturálný,
kterýž ale na některých osadách, buď úplně aneb částečně mohl býti zaměnen za peníze, kteréžto dávky sluly pak desátky
peněžité, aneb „desátek na penězích.“
Válkami 30letými krutě však stiženy byly přemnohé fary katolické. Když totiž fary mnohé byly bez kněze,
převzaly vrchnosti správu pozemků farních a namnoze pozemky ty již nikdy více farářům pozdějším vráceny nebyly. Někde
umenšiti hleděli křivdu a nespravedlnosť tak učiněnou tím, že majetek dříve farní, t. j. pole a luka, dali obyvatelstvu pod
plat, kterýž však nebyl odváděn knězi ale záduši. Tím spůsobem poškozeny byly fary, ale s nimi i obyvatelstvo, které kdys
pozemky ty faře darovalo, ale nyní z nova o výživu svých duchovních správců muselo se postarati.
Zdali mívala zdejší fara za dávných dob nějaké pozemky a po případě co s nimi se stalo, nevěděli bychom dnes již
ničeho, kdyby nebyl nám zachován kousek knihy pamětní ve farním archivu, kterýž psán jest nejspíše rukou faráře Koukala.
Zbytek oné knihy nasvědčuje, že vedlo se s pozemky farními nejinak než na přemnohých místech jiných za oné doby, kdy
osada zdejší byla bez kněze.
Pisatel řádků těch dokazuje na základě starších účtů zádušních a na základě výpovědí starých pamětníků pod
přísahu vzatých, že ku faře zdejší náleželo za dob dřívějších rolí a luk ve výměře 66 korců 1 věrt. 1 1/3 masu, mluvě dále
o kostele Řepnickém, kterýž byl filialným ke kostelu zdejšímu, tvrdí a dokazuje, že faráři zdejšímu náleželo kdys u osady
Řepnické čásť pozemků pod 71 korců rolí a mimo to dvoje luka, „z nichž každá na jednu furu sena na pár koní.“ Posléze
přecházeje ke kostelu Trojovickému vede důkaz, že duchovnímu správci při kostele tom náleží rolí pod 14 korců. Kdyby
tyto všechny pozemky zůstaly zachovány, jak právem náleželo, byl by měl farář Václav Koukal, když faru zdejší obdržel
celkem pozemků pod více než 150 korců. Ze všech těch pozemků zůstala však jen čásť velmi malá a to: U Hroch. Týnce
nic, u Řepnik část malá a u Trojovic pod 11 korců 2 věrt. 1 čtvrtci, takže dosti bohatě kdys nadaná fara zdejší válkami
30letými úplně schudla. Pozemky farní připsány byly záduším kostelů, u nichž se nacházely.
Bylo tudíž i zde nutno starati se znova o slušnou obživu kněze, když farář Václav Koukal r. 1704. do Týnce byl
dosazen. Proto nejprvé přiděleny byly faře zdejší pozemky, kterých užíval do té doby farář Trojovický (ovšem již
zmenšených.) Zdali obdržel farář zdejší již tenkráte či snad později teprv polovici pole zvaného „na hlásku“ nevím. Při tom
ihned také ustanoveno bylo, aby osadníci přifaření odváděli duchovnímu správci zdejšímu desátek naturalní a to dle toho,
jak vyměřen byl a potrvzen za pana Adama Pucharta r. 1658. Pohleďme na desátek obyvatelů Týneckých:
„Poznamenání desatkuw a jinych povinnych platuw ročzních Panu Fararži w chramu Panie
Teineczkem przisluhujiczymu, ktery co z souseduw Teineczkych i také z jinssich wesnicz k temuž chramu Panie
Tejneczkemu pržinaležejiczych, co odwadieti powinen jest, wsse niže zaznamenano a zapsano stoji a to takto:
CzybuleZely
st=strych=korec,
w=věrtel, črt=čtvrtce
st w črt st w črt st w črt st w črt črtw kržasty
Jan Žyd . . . . . . . . . . . . 1 50
Martin Kohout . 2 . . 2 . . 2 . . . . . .
Jakub Syssan . . . . 1 . . 1 . . . . . .
Martin Michalec . . . . . . . . . . . . 1 50
Matouss Matura . . . . . . . . . . . . 1 50
Jyržik Trubačz . . . . . . . . . . . . 1 50
Matiej Martinku . . . . . . . . . . . . 1 50
Waczlaw Diaubal . . . . . . . . . . . . 1 50
Myssowska Pusta . . . . . . . . . . . . 1 50
Matiej Pleskal . . . . . . . . . . . . 1 50
Martin Krutina . 2 1 . 3 . . 3 . . . . . .
Matiej Ondračzek . 2 . . 2 . . 3 . . . . . .
Jyržyk Žyd . 1 . . . . . . . . . . .
Jyržyk Hrusska . 1 . . . . . . . . . .
Waczlaw Nowotny . 2 . . 2 . . 2 . . . . . .
Waczlaw Sspaniel . . . . 2 . . 2 . . 2 . . .
Matiej Diaubal . 1 . . . . . . . . . . . .
Jyržyk Ssmaha 1 . . 1 1 . 1 1 . . . . . .
Jyržyk Diedycz . . . . 1 . . 1 . . 1 . . .
Jakub Pekařz . 1 . . . . . . . . . . . .
Viznickovska Pusta . . . . 1 . . . . . 1 . . .
Petr Pummer . . . . . . . . . . . . 1 50
Waczlaw Moucha . . . . . . . . . . . . 1 50
Waczlaw Kowařz . 1 . . 1 . . 1 . . . . . .
Miestečzko
Teynicze
Hrochowa:
NB. Beywal niekdy
grunt Hrussowskey
Pssenicze
na zrnie
Žytta na
zrnie
Jecžmene
na zrnie
Owsa na
zrnie
- 26 -
Czybule Zely
st=strych=kor
ec, w=věrtel,
črt=čtvrtce
st w črt st w črt st w črt st w črt črtw kržasty
Jyrzyk Michalek . . . . . . . . . . . 1 50
Waczlaw Sedlak . . . . . . . . . . . 1 50
Waczlaw Pekařz . . . 1 . . 1 . . . . . .
Jyržyk Waniek . . . . . . 1 . . . . . .
Jakub Bočzek . . . . . . . . . . . 1 50
Jakub Diaubal . . . . . . . . . . . 1 50
Jyržyk Michalečz . . . . . . . . . . . 1 50
Hospoda jako jinssi y
Z dworu
Stitnowskeho
1 . 1 1 . . . . . . . . .
Z gruntu Žydova . . . . . . 3 . . . . . .
Z gruntu Pesskova . . . . 3 . . . . . . . .
Ze mlejna Kalysowa . . . . 2 . 2 . . . . . .
Z gruntu Wlčzkowa . . . . 2 . . . . . . . .
Summa: 6 1 2 8 3 9 . . 2 1 1st 1črt
Jan Sslechta . . . . 2 . . . . . 2 . . .
Ročzowsky Pusty . . . . 2 . . . . . . . . .
Jan Paržyzek . . . . . 1 . . . . . 1 . .
Waczlaw Boy jinak
Waniek
. . . . . . . 1 . . . 1 . .
Waczlaw
Wambera
. . . . . 2 . . . . . . . .
Summa =od
poddanych
Teyneczkých:
6 1 2 10 . 3 9 2 . 2 3 1 1 st 1črt
Poddani
k Teyniczy
Wes Czankowicze
Owsa na
zrnie
chaloupnicz czybulya kržasti
Miestečzko
Teynicze
Hrochowa:
Pssenicze
na zrnie
Žytta na
zrnie
Jecžmene
na zrnie
Od tiech
gruntů jsou
koly obraceny
ke dworu
„NB. Jedenkaždý z przedu zaznamenaných souseduw mimo toho, czo přzedessle napržed pržy jednom každym
zapsano stojí powinen jest wedle swe možnosti tak jak by jeho možnost postačzowati mohla Panu Pateru
Koledu, Semeno na olej, Wejcze, Oblačz konopi a Seyr jinak letník dáti aneb za niej peniez 3 kr. odwesti.
Sedlaczy který konie mají kdyby tu Pan Fararž bytem v Teyniczy byl jeden každý furu držywí do roka pržiwezti,
podruzi pak jsouc povinni trawu syczy, shrabati, zahradu plyti, zely okopávati, držywí přzywežena sekati,
nosyti a je srownati.“
Mnoho-li odváděla na desátku zdejšímu duchovnímu správci vrchnosť sama, nevím, však také nestejný byl za
různých dob dle toho kolik měla zdejší vrchnosť dvorů.
Desátek obilný aneb lépe řečeno naturální byl odváděn dle rozvrhu uvedeného až do nedávných dob. K tomu však
připomenouti dlužno že mimo desátek uvedený od poddaných panství Týneckého bydlících v Týnci a v Čankovicích
dostával ještě desátek ze mnohých jiných osad a to: Z Čankovic, z Bližňovic, z Trojovic, z Přestavlk, ze Řepnik, ze
Střemošic, mimo to pak ještě ze dvorů: Týneckého, Trojovického, Střemošického, Čankovického, Skalického,
Přestavlckého a Zájezdecského.
Na ukázku mnoho-li odváděly dvory připomenu, že na př: vrchnosť Týnecká, když držela spolu dvůr Trojovický
a Střemosický odváděla později r. 1760. ročního desátku zdejšímu faráři: 6 korců pšenice, 9 korců a 1 věrtel žita, 6 korců
ječmene a 6 korců 2 věrtele ovsa.
Veškeren obilný desátek odváděný zdejšímu duchovnímu správci v roce výše již uvedeném 1760. a i později činil
ročně 168 korců 3 věrtele a 3 čtvrtce. Mimo desátek obilný dostával ročně i hojnosť lnu a konopí. Tak na př: povinen byl
každý sedlák Týnecký (r. 1760. bylo jich sedm) dávati ročně panu faráři jeden obláč lnu neb konopí, chalupníci pak zdejší
všichni spolu (r. 1760. bylo jich 25.) odváděli ročně 4 ? obláčů a podobně bylo i na osadách ostatních. I na jiné potřeby
v domácnosti v desátku bylo pamatováno.
Během času však desátek naturálný měněn byl vždy více v peněžitý. Tak na př: za všechnu cibuli a zelí výše
uvedené ve Hrochově Týnci dostával později farář zdejší (ano již před r. 1701.) desátek peněžitý a to celkem 5 zl. 6 kr. Že
mnozí odvádějíce desátek povinný dopouštěli se i nesprávností lze se domysliti. Stěžovalť si do takových nesprávností již
farář Václav Koukal v listině vrchnosti zaslané, kdež dokazuje, že někteří odvádějí míru rovnou za sutou a jiní, že odvádějí
- 27 -
obilí špatné jakosti.
Jestliže tudíž pozorujeme, jaké měl příjmy za dávných dob zdejší duchovní správce, vidíme, že ač válkami
připraven byl o množství polí a luk, přece opět o jeho hmotné postavení bylo postaráno spůsobem ne-li skvělým, tož
dozajista velmi slušným.
Aby posléze o hmotné postavení zdejšího duchovního správce ještě lépe bylo postaráno a tím, častým změnám
v duchovní správě zdejší uvarováno, spolu však, aby i na duši její povždy ve Chrámu Páně zdejším bylo pamatováno
položila šlechetná paní ta vysokou částku peněz 3.000 zl. s tou podmínkou, aby po její smrti za ni a po smrti jejího manžela
i za něho každý týden konány byly Mše svaté ve zdejším chrámu Páně. Mimo to i jiné ještě dávky totiž obilí a pivo pro
budoucí časy faráři zdejšímu na svém panství Týneckém zajistila.
5. Poslední doby života manželů Celerových
Šlechetné paní Anně Boženě Celerové nebylo přáno, aby dlouho žila mezi lidem zdejším a těšila se z dobrodiní,
která vykonala štědrá její ruka, ukončilať život pozemský již 19. ledna r. 1705. a dne 21. ledna t. r. byla uložena do hrobky
v kapli Pany Marie, kterou si sama dala poříditi. Kaple ta jak byla zřízena jest zachována až na doby naše, ano ani oltář
nepodlehl změnám za dob novějších. Obraz Panny Marie na oltáři tom jest obraz Panny Marie Passovské a jest rovněž
darem paní Anny Celerové. Obraz ten dala nejprve do kostela Trojovického, ale když ukoupila Hrochův Týnec a zde kapli
Marianskou vystavěla, dala s povolením arcibiskupské konsistoře obraz ten ze Trojovic do kaple zdejší přenésti. (Viz.
Kniha fundační II. str. 3.)
Úmrtím Anny Celerové ztratil zdejší lid ne pouze svou paní, ale spíše svou dobrou matku. Lid zdejší také
vzpomínal na ni po dlouhou dobu se srdcem vděčným.
Pan Václav Celer po smrti své manželky stal se dědičem veškerého jejího jmění, však zdá se, že byl by rád
obětoval veškeren majetek ten, kdyby jím mohl přikoupiti několik let života své manželce. Působilať naň ztráta šlechetné
manželky tak mocně, že úplně zaměnil spůsob svého života a to hned po její smrti. Vzdalť se veškerého veřejného života,
ano složil i úřad krajského hejtmana a ustoupil úplně v zátiší. Kdežto však dříve jen schvaloval a podporoval dobročinné
skutky manželky své na zdejší osadě, vykonával po její smrti skutky dobré za ni i za sebe. Největší dar, kterýž učinil později
pan Václav Celer zdejšímu městečku byl, když na žádosť obce Týnecké daroval jí domek stojící za řekou blíž kovárny „na
věčnou památku a pro počestnosť i ku zvelebení městečka. Listinou darovací ze dne 28. července 1705. jedině toho za onen
domek žádal, „aby, jak sami předem slíbili a připověděli, za duši jeho Mše svaté každoročně konati dáti hleděli.“
Tuto povinnosť obec Týnecká také po smrti pana Celera náležitě plnila a každoročně dávala za duši jeho
ve zdejším kostele obětovati zpívané requiem, (za kteréž bylo v prvých dobách dáváno duchovnímu správci 1 zl, kantorovi
a muzikantům 23 kr., kostelníkům 14 kr. v sumě 1 zl. 37 kr.) a requiem to i nyní ještě každoročně se koná, ač příčina jeho
již dávno z paměti lidu vymizela.
Domek panem Celerem obci darovaný byl později (r. 1788.) licitačně prodán a to za 339 zl. (p. Josefu Benonimu)
však s tou podmínkou a se závazkem, aby každoročně z domku toho odváděl 1 zl. 37 kr. na fundaci za pana Celera. Domek
ten ač častěji ještě byl prodáván a stále byl v držení osob soukromých nazýván byl domkem obecním. Roku 1794. koupil jej
Václav Valter z Chocně již za 810 zl. Když domy v Týnci byly číslovány obdržel dům ten čís. 16.
O zvláštní štědrosti a lásce pana Václava Celera ke zdejšímu městečku svědčí i pověsť nezaručená, kteráž
dochovala se v paměti lidu zdejšího až na doby naše, a kterouž tuto pro zajimavosť zaznamenati slušno. Vypravuje se, že
pan Celer krátce před smrtí pojal úmysl dáti zdejšímu městečku ještě nějaký větší dar, o který by městečko žádalo. Proto
zavolal prý dva tehdejší konšely zdejší (Solila a Hromátku) a odevzdal jim čistý list (kartu bianko) se připomenutím, aby na
list ten napsali, co si pro zdejší městečko žádají. Ti však odcházejíce ze zámku nemohli se nikterak dohodnouti; neboť jeden
prý chtěl, aby město dostalo páleník, druhý opět cos jiného, takže posléze o kartu se tahaly a ji roztrhli. Vrátivše se ku panu
Celerovi, žádali o kartu jinou, ale nedostali již nic. Tak prý vinou těchto dvou vyšlo zdejší město na prázdno.
Alespoň možnosť této pověsti můžeme připustiti z té příčiny, že pan Celer nejen neměl dítek, ale ani blízkých
příbuzných, jimž by značné bohatství své mohl odkázati mimo bratra Karla a synovce Gustava. Proto, když blížil se konec
požehnaného jeho života, přemýšlel dojista mnoho, jaké by měl učiniti poslední pořízení o svém majetku. Ani bratrovi
Karlovi, ani synovci Gustavovi panství svého dáti nechtěl ze příčin nám neznámých. Snad byla příčina prostě ta, že tito měli
s dostatek majetku a on sám chtěl skutkem zbožným korunovati šlechetné skutky svého života. I učinil posléze pořízení,
kterým určil svým příbuzným t. j. bratrovi a synovci svému peněžité legaty, panství své však Trojovické a Týnecké odkázal
klášteru Hradištskému na Moravě a to s podminkou, aby od toho kláštera v poutnickém chrámu Páně Matky Boží na sv.
Kopečku u Olomouce chován byl jistý počet kněží za příčinou poutí.
Učiniv toto pořízení r. 1705. (desky zemské barvy růžové r. 1705 sub lit. J. 19. registra stavovská) dokonal ještě
týž rok dne 3. srpna zbožně svůj život na Hrochově Týnci a pochován byl v kapli Panny Marie vedle manželky své. Tak
zanikla ve Hrochově Týnci zbožná rodina Celerů z Rosenthalu ziskavši si o městečko zdejší zásluh nehynoucích. Však
nepřežili ani ostatní Celerové, příbuzní Janovi, tohoto (Jana Václava) na dlouho; vymřelať ještě ve předešlém století úplně
rodina Celerů v Čechách. Dnes připomíná rod Celerů z Rosenthalu již jen sv: Kopeček na Moravě, kdež podnes dle odkazů
toho chováno jest osm kněží řádu praemonstratského za příčinou četných poutí tam konaných (Ottův slovník V. str.269.)